Přeskočit na obsah

Postoloprty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Postoloprty
Znak města PostoloprtyVlajka města Postoloprty
ZnakVlajka
Lokalita
Statusměsto
Pověřená obecPostoloprty
Obec s rozšířenou působnostíLouny
(správní obvod)
OkresLouny
KrajÚstecký
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice50°21′36″ s. š., 13°42′11″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel4 673 (2025)[1]
Rozloha46,56 km²[2]
Nadmořská výška193 m n. m.
PSČ439 42, 440 01
Počet domů1 020 (2021)[3]
Počet částí obce13
Počet k. ú.12
Počet ZSJ24
Kontakt
Adresa městského úřaduMírové náměstí 318
439 42 Postoloprty
mu@postoloprty.cz
StarostaZdeněk Pištora (Trikolóra)
Oficiální webwww.postoloprty.cz
Postoloprty na mapě
Postoloprty
Postoloprty
Další údaje
Kód obce566624
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Postoloprty (německy Postelberg) jsou město v okrese Louny v Ústeckém kraji. Nachází se na levém břehu řeky Ohře, přibližně sedm kilometrů západně od okresního města Louny. Leží v úrodné nížinné krajině s dlouhou zemědělskou tradicí, zejména pěstováním chmele. Ve městě a jeho částech žije přibližně 4 700[1] obyvatel.

Název

[editovat | editovat zdroj]
Zazděné šestidílné románské okno v hospodářské budově děkanství – pozůstatek kláštera

Původ názvu města není zcela jednoznačný a existují k němu dva výklady. První teorii publikoval ve své kronice Václav Hájek z Libočan. Podle jím vymyšlené pověsti přišel v roce 764 ke vsi místě dnešních Postoloprt Vršovec Krotboj a spatřil tam ševce, který na otázku, co činí, odpověděl: „Postoly prtuji“, což znamenalo opravuji boty. A podle toho se Krotboj rozhodl pojmenovat hrad, který tam založil.[4] Humanističtí historikové i zakladatel moderního českého dějepisectví Gelasius Dobner, který Hájkovu kroniku vydal s kritickým komentářem,[5] tuto teorii odmítli. Podle nich měl název vzniknout z latinského označení benediktinského kláštera Porta Apostolorum (česky Brána apoštolů), který byl založen před rokem 1121 a zanikl za husitských válek roku 1420. Jednalo by se tudíž u určitou formu paronyma. Tato interpretace se však považuje za málo pravděpodobnou, neboť samotný název vsi je doložen dříve, než označení kláštera Porta Apostolorum. V Kosmově kronice, která vznikala mezi roky 1119–1125, se píše: …nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt (v orig. Postolopirth), kde je nyní viděti klášter Panny Marie.[6] Kromě toho se název Porta pro klášter objevuje v písemných pramenech teprve v roce 1210 a celé pojmenování – Porta apostolorum – až roku 1251.[7] Hájkův výklad považují za správný i moderní jazykovědci, např. Antonín Profous[8] nebo Milan Harvalík.[9] Rovněž v publikaci z roku 1982, která se věnuje původu toponym ve státě, se její autoři přiklánějí k „ševcovskému“ původu názvu.[10] Historik umění Martin Šanda ovšem upozorňuje na to, že Kosmas v zásadě nemohl použít jiný název než český, neboť popisoval děj odehrávající se před vznikem kláštera. Český název je tedy skutečně doložen dříve, ovšem není doložen před založením kláštera. Původ českého názvu místa zkomolením názvu latinského tudíž vyloučen není.[11] V 16. století se v pramenech pro pojmenování města používalo i jména Klášter, německý název Postelberg se rozšířil až během postupné germanizace od druhé poloviny 17. století.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Valy akropole na hradišti Drahúš

V okolí Postoloprt se nacházelo neolitické sídliště kultury s lineární keramikou, jejíž nositelé byli prvními zemědělci na českém území.[12]

Dějiny Postoloprt v raném středověku začínají vybudováním hradiště Drahúš jižně od dnešního města někdy ve druhé polovině 10. století. Existovalo jen krátce, už v 11. století bylo opuštěno.[13]

Na Drahúš situoval kronikář Kosmas pověst o Durynkovi a Neklanovi. Podle ní porazilo české vojsko Lučany a Neklanovi se podařilo zajmout syna luckého knížete Vlastislava. Neklan chlapce spolu s jeho vychovatelem Durynkem umístil na hradiště Drahúš, kde Durynk dítě zavraždil.[14] Do jakési vesnice u Postoloprt umístil setkání knížete Oldřicha a selské ženy Boženy kronikář Dalimil.[15]

Prakticky až do vypálení benediktinského kláštera husity v květnu 1420 jsou zprávy o Postoloprtech spojené výhradně s ním. Vesnice byla součástí klášterního panství. Klášter samotný se nacházel v areálu dnešního zámku a děkanství.[16]

Po zničení kláštera se většiny jeho pozemkového vlastnictví zmocnily Louny. Kromě Postoloprt to bylo šestnáct vesnic. Tato situace trvala až do roku 1454, kdy v důsledku pozemkové reformy musely všechny stavy králi vrátit nemovitosti, které nabyly po roce 1419 a neměly na jejich legální nabytí doklad.[17] Louny si v polovině 15. století – i později – vedly v účetní knize podrobnou evidenci svého majetku včetně pravidelných poplatků od poddaných. Například v roce 1450 pobíraly Louny dávky od 33 postoloprtských poddaných s někdy dnes kuriózně znějícími jmény jako Vrhcáb, Pizdoch nebo Opilac. Rychtářem byl Hůla, poddaní měli pronajatý přívoz, mlýn a krčmu.[18] Podle počtu poddaných odvádějících dávky lze počet obyvatel v tehdejších Postoloprtech odhadovat na 150–200.[19]

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, dílo Andrease Altomonta

V roce 1465 zapsal Jiří z Poděbrad klášterní panství včetně Postoloprt v hodnotě 12 000 kop třem svým synům: Viktorínovi, Jindřichovi a Hynkovi. Bratři postupně prodali své podíly příslušníkům panské rodiny z Veitmile. Do jejich rukou celé Postoloprtsko přešlo v roce 1502. V roce 1510 nebo 1511 pak Postoloprty obdržely od panovníka statut poddanského města a erb.[20] Podoba erbu procházela historickým vývojem. Dnes ho tvoří dvě stříbrné věže nad cimbuřím v modrém štítu, mezi nimiž je na červeném štítku zobrazená ryba. Ta může mít podle heraldika Stanislava Kasíka dva významy: Může symbolizovat Krista, ale také apoštoly, kteří byli rybáři nebo pocházeli z rybářských rodin. Ve druhém případě by se erb vztahoval k bývalému klášteru – Bráně apoštolů.[21]

Zřejmě až s nástupem Veitmilů se začal prostor bývalého kláštera přestavovat. V roce 1504 se pořizoval zvon do nového kostela sv. Františka Serafínského, který stál v místech dnešní hospodářské budovy děkanství. Do něj byla zakomponována dodnes dochovaná zeď z kláštera s šestidílným románským oknem. Za Veitmilů byl postaven i nový kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici. Prvně se uvádí k roku 1515; až do roku 1792 stál v místech dnešní plavecké haly.[22]

Veitmilové si Postoloprty zvolili za jedno z rezidenčních sídel. Šebestián z Veitmile v místech bývalého kláštera postavil tvrz či spíše malý zámek.[23] Poprvé se v pramenech uvádí v roce 1542.[24] S ohledem na dobu, po kterou Šebestián rozsáhlé postoloprtské panství, k němuž patřilo dvacet vesnic, před tím vlastnil, existoval zřejmě už v první třetině 16. století.

V roce 1600 zemřel nezletilý Štěpán z Veitmile a jeho majetek zdědila jeho sestra Veronika, provdaná za Štěpána Jiřího ze Šternberka. Veronika manželovi panství za 42 000 míšeňských kop prodala.[25] Šternberk nechal na místě veitmilovské tvrze postavit zámek s čtyřkřídlou dispozicí a nárožními věžemi.[26]

Třicetiletá válka přinesla městu mnoho škod a dramatických událostí. Nejprve začátkem listopadu 1618 vtrhla do opuštěného zámku chudina z okolí, vyrabovala ho a zničila vnitřní zařízení. V roce 1636 si majitel panství, Jan Rudolf Šternberk, stěžoval místodržícím, že pluk Poláků v císařských službách způsobil na zámku a ve městě škodu za 1093 zlatých. Zkázu dokonali v roce 1646 Švédové. V té době, od roku 1637, už postoloprtské panství vlastnil Václav Michna z Vacínova, kterému patřilo mj. i Konopiště.[27]

Zámek od mostu přes Ohři
Mozaika znázorňující setkání Oldřicha a Boženy na Mírovém náměstí

Některé základní informace o městě po třicetileté válce poskytuje berní rula z roku 1654, což je první úplný soupis daňových povinností poddaných ve státě. Zdá se, že se Postoloprty po válce vzpamatovaly poměrně rychle. Rula uvádí 47 zdanitelných budov, z nichž bylo jen osm opuštěných nebo ve stavu, kdy se z nich nemohla daň odvádět. Šest z nich patřilo obci. Všichni hospodáři pěstovali obilí a chmel. Berní rula vykazuje pět řezníků, po třech krejčích a ševcích a po jednom pekaři a bednáři. Vrchnostenský pivovar uvařil ročně 55 hektolitrů piva. Jména všech hospodářů znějí česky; zdá se proto, že ke germanizaci Postoloprt došlo až na přelomu 17. a 18. století. Doplňky v textu berní ruly uvádějí, že roku 1664 postihl městečko požár, při němž shořelo čtrnáct domů.[28]

V roce 1669 koupil postoloprtské panství říšský hrabě Jiří Ludvík Sinzendorf. K zámku tehdy patřil pivovar, sladovna, hospodářský dvůr, vinopalna, sladovna, vinný lis, kovárna, bažantnice a cihelna. Zámek nechal opravit a do jeho průčelí byla vsazena věž, známá z pozdějších vedut.

Ze svého dolnorakouského panství Sitzendorf an der Schmida přivedl hrabě do Postoloprt početnou židovskou komunitu, pro kterou zřídil ghetto v dnešní Mánesově ulici. Dochovala se z něj jen studna, atypicky umístěná uprostřed ulice, a dům čp. 276, postavený původně v roce 1817 jako škola. Synagoga byla postavena v roce 1722 podle plánů Pavla Ignáce Bayera. Roku 1867 ji nahradila nová stavba, zbořená někdy po roce 1980. Stávala na volné ploše za garážemi.[29] Z místní židovské komunity pocházela řada významných osobností, mj. duchovní Benno Löbl, právník Julius Glaser nebo novinář Eduard Bacher. Z Postoloprt pocházeli i předkové Karla Marxe.[30]

Sinzendorf ale postoloprtské panství zadlužil. V květnu 1692 je proto jeho syn Filip Ludvík prodal říšskému knížeti Ferdinandu Schwarzenbergovi za 600 000 zlatých rýnských, z toho 500 000 zlatých bylo použito na zaplacení Sinzendorfových dluhů.[31] Až do konce vrchnostenské správy v polovině 19. století patřilo do panství 34 vesnic. Podle tereziánského katastru z roku 1757 provozovala vrchnost ve městě kovárnu, cihelnu a lázeň, asi sto zlatých vynášelo clo vybírané na mostě přes Ohři. Mlýn měl tři kola a dvě stoupy. Ve městě byla škola, při kostele růžencové bratrstvo. Katastr dále vypočítává po šesti řeznících, ševcích a krejčích, čtyři krčmy, dvě lázně a mnoho dalších řemesel.[32] V důsledku válek o rakouské dědictví se ve snaze zlepšit kvalitu komunikací stavěla v letech 1753–1757 Lipská silnice, procházející centrem Postoloprt.

Inundační most z poloviny 19. století

Schwarzenbergové se pokoušeli obnovit místní vinařství. Severně od města, po pravé straně silnice na Vrbku, byla na třinácti hektarech obnovena předbělohorská vinice a v roce 1694 na ní bylo vysázeno několik tisíc sazenic tokajských odrůd z Horních Uher a místních odrůd z Litoměřicka a Mělnicka. Révě se však nedařilo, především chyběli zkušení vinaři. Poslední vinobraní proběhlo v roce 1764.[33]

Daleko úspěšnější byla těžba hnědého uhlí. V roce 1719 vydal Adam František Schwarzenberg dekret, v němž nařídil na Postoloprtsku vyhledávat uhelná ložiska. Od ojedinělých pokusů se v roce 1793 přešlo k dolování ve velkém a v Postoloprtech byl v rámci správy velkostatku zřízen báňský úřad. V polovině 19. století bylo na postoloprtském katastru osm dolových polí.

Mariánský sloup na náměstí

Nejpozději v polovině 16. století se v prostoru dnešní bažantnice rozkládala obora se zvěří zvaná Šárka. V blízkosti Postoloprt bylo několik loveckých revírů, mj. u Levonic, Března a Skupic. V revírech se objevovala zvěř, která se v Čechách v současnosti vyskytuje výjimečně nebo vůbec: medvědi, vlci a rysové. Je to dloženo z ceníku ze sedmdesátých let 17. století, podle něhož byli myslivci odměňováni za odstřel těchto zvířat.[34] Stav zvěře dosáhl vrcholu na začátku 19. století. V roce 1819 bylo v postoloprtském revíru zastřeleno 5077 zajíců, 6269 koroptví a 4170 bažantů. Postoloprty byly od konce 17. století vyhledávaným místem, kam jezdila šlechta z Čech i z ciziny na hony. Roku 1833 přijel do Postoloprt na hon i bývalý francouzský král Karel X.[35]

Hřbitovní kaple z roku 1888

V roce 1850 vstoupilo v platnost nové obecní zřízení. Prvním starostou v Postoloprtech se stal August Saitz, členem zastupitelstva byl i Jan Adolf Schwarzenberg. Postoloprty se také staly sídlem okresního úřadu, okresního soudu a okresního berního úřadu. Okresní úřad zanikl roku 1868 a jeho kompetence převzal Okresní úřad v Žatci. Dva nejstarší místní spolky byly založeny v roce 1861: byl to střelecký spolek a mužský pěvecký spolek, který sídlil v čp. 96. V roce 1872 byl zahájen provoz na trati Žatec–Postoloprty–Obrnice, 1895 pak Louny–Postoloprty. V roce 1886 byla otevřena škola v dnešní ulici Boženy Němcové. Výstavba kanalizace byla dokončena roku 1889, 1900 zřízena veřejná telefonní stanice.[36]

Dne 29. října 1918 se postoloprtské městské zastupitelstvo, ve kterém byla německá většina, přihlásilo k plánované provincii Deutschböhmen, která měla být součástí Rakouska. Dva dny nato převzal správu města čtrnáctičlenný národní výbor složený z Němců. Dne 1. listopadu opustila armáda kasárna. Československá armáda obsadila Postoloprty 20. listopadu 1918.[37]

Válečné násilí

[editovat | editovat zdroj]

Dne 10. listopadu 1938 byla vypálena chomutovská synagoga. Židé, kteří nestačili utéci, byli za bití sudetskými Němci hnáni po čtyřech do zbytku ČSR právě přes Postoloprty na Louny (ty nebyly odstoupeny). Později Němci zřízený koncentrační tábor v bažantnici byl v roce 1943 vyhrazen pro mužské židovské míšence a manžele židovek z celého protektorátního území. Spolu s válečnými (Francie, Itálie, Velká Británie) zajatci pracovali nejen na stavbě letiště Žatec. Tábor fungoval až do dubna 1945,[38] kdy řada vězňů začala utíkat. Průměrně zde bylo internováno 1200 lidí.[39] Z později známých osobností zde byl vězněn lingvista Petr Sgall, plzeňský malíř František Zuvač (1905–1970), swingový skladatel Alexej Fried (1922–2011), literární vědec a jazykovědec Pavel Trost či sociolog Richard Jung (1926–2014).

Masakr Sudetských Němců

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Postoloprtský masakr.

V pohnutých časech po konci druhé světové války se v obci udál jeden z největších masakrů Sudetských Němců. V červnu 1945 byli v Postoloprtech shromážděni Němci z obce i okolí. Muži a chlapci od třinácti let byli internování do kasáren, ostatní byli poslání do lágru v místní bažantnici. Velká část z Němců včetně několika dětí byla popravena. V roce 1947 bylo exhumováno 763 těl, odhady počtu obětí se ale liší. Někteří historici udávají 800–1 000 obětí, nejvyšší odhady hovoří o 2 000–3 000 mrtvých.[40][41][42][43] Po únoru 1948 byla celá událost ututlána. V Evropě co do rozsahu a počtu obětí masakr v Postoloprtech překonal až Srebrenický masakr v roce 1995.[44] Jedním z organizátorů masakru byl i účastník protinacistického odboje Vojtěch Černý.[44]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]
Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[45][46]
Město Postoloprty
18691880189019001910192119301950196119701980199120012011
Obyvatelé 5 0235 9546 1546 6916 6026 3546 2514 1683 9724 8894 8864 4834 8364 813
Místní část Postoloprty
Obyvatelé 2 5663 2673 4073 5563 5993 3793 3112 3662 2683 2543 5723 5753 8353 697
Domy 231276299321322351415449440439440467488545
Data z roku 1961 zahrnují i domy místní části Vrbka.

Části města

[editovat | editovat zdroj]

Město Postoloprty se skládá z více částí, které mají charakter samostaných sídel. Většina z nich má katastrální území a historicky existovala i jako samostatné obce, jež byly postupně administrativně připojeny k Postoloprtům. Toto územní uspořádání souvisí se správním postavením města jako pověřené obce.

Mezi části města patří:

Od 1. ledna 1981 do 23. listopadu 1990 k městu patřily i Lišany a Vidovle.[47]

Školství

[editovat | editovat zdroj]

Ve městě se nachází mateřská škola, základní škola se střediskem volného času a základní umělecká škola. Školská zařízení jsou zřizována městem. Střední škola se ve městě nenachází; žáci a studenti navštěvují střední školy v okolních městech, zejména v Lounech, Žatci, Mostě a Chomutově.

Doprava

[editovat | editovat zdroj]
Autobusové nádraží

Postoloprty prochází silnice II. třídy (II/607 a II/255) a silnice III. třídy (III/22539, III/2501, III/2508), které spojují město s okolními regionálními centry a zajišťují spojení mezi jednotlivými částmi města a přilehlými obcemi. Ze severu město obchází silnice I/7 (budoucí úsek dálnice D7), hlavní tah spojující Prahu s Chomutovem a dalšími městy severozápadních Čech.

Železniční dopravu zajišťují tratě Lovosice–Postoloprty a Žatec–Obrnice, na nichž stojí stanice Postoloprty.

Město je rovněž napojeno na regionální autobusovou síť, která zajišťuje spojení s okolními obcemi a většími městy.

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Postoloprtech.
  • Na jižní straně Mírového náměstí stojí postoloprtský zámek postavený v první čtvrtině sedmnáctého století. Dochovaná podoba je výsledkem přestavby podle projektu architekta Pavla Ignáce Bayera z let 1706–1718 a výrazných úprav ze druhé poloviny osmnáctého století.[48]
  • Záplavový most přes Ohři jižně od náměstí
  • Kostel Nanebevzetí Panny Marie – Mírové náměstí
  • Bývalý panský pivovar – dům čp. 659 na ulici Wolkerova
  • Vodní mlýn
  • Fara
  • Socha svatého Jana Nepomuckého u hřbitova
  • Sloup se sochou svatého Václava u hřbitova[49]
  • Sloup se sousoším Piety na náměstí
  • Kašna na náměstí
  • Hřbitovní kaple – stojí na severozápadním okraji města
  • Hradiště Drahúš – vyvýšené opevněné hradiště, archeologické stopy
  • Úřednická budova – Mírové náměstí čp. 3
  • Městský dům Mírové náměstí čp. 9
  • Městský dům ulice Alšova čp. 40
  • Městský dům ulice Alšova čp. 43
  • Bývalá radnice ulice 5. května čp. 102
  • Zemědělský dvůr čp. 109
  • Fara, ulice Husova čp. 124
  • Zájezdní hostinec čp. 125 stojí mezi Mírovým náměstím a ulicí Husova
  • Archeologický skanzen Březno

Osobnosti

[editovat | editovat zdroj]

Rodáci

[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti se vztahem k Postoloprtům

[editovat | editovat zdroj]
  • Andreas Altomonte (1699?–1780), rakouský architekt, projektant kostela Nanebevzetí Panny Marie
  • Pavel Ignác Bayer (po 1656–1733), architekt a stavitel, autor přestavby zámku, projektu třípodlažní sýpky v hospodářském dvoře a synagogy zbořené roku 1980
  • Berthold, 1237–1262 opat kláštera, přední osobnost duchovního stavu v Čechách, iniciátor stavby kostela v Lenešicích
  • Alois Daut (1854–1917), architekt, autor projektu radnice a hřbitovní kaple
  • Karl Kraus (1833?–1903), pětinásobný starosta Postoloprt
  • Ladislav Machoň (1888–1973), architekt, autor projektu základní školy otevřené roku 1926
  • Anton Erhard Martinelli (1684–1747), rakouský architekt, autor přestavby zámku a hospodářských budov statku
  • Emil Mendl, od 1902 advokát v Postoloprtech, autor německých dějin města o rozsahu 1374 stran uložených ve Státním oékresním archivu v Lounech
  • Samuel Mühsam (1837–1907), rabín v Postoloprtech, autor několika monografií o dějinách židovství a talmudu.

Partnerské město

[editovat | editovat zdroj]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2025. Praha: Český statistický úřad. 16. května 2025. Dostupné online. [cit. 2025-05-18].
  2. ↑ Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky – 2017. Český statistický úřad. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28].
  3. ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18].
  4. ↑ Václava Hájka z Libočan Kronika česká. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1918. 439 s. Dostupné online. S. 183–184.
  5. ↑ KUTNAR, František. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. 274 s. S. 105–106.
  6. ↑ Kosmova kronika česká. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1972. 261 s. S. 31. Dále jen Kosmas 1972.
  7. ↑ ROEDL, Bohumír; MACH, Václav. Postoloprtsko. [s.l.]: Město Postoloprty, 2021. 199 s. ISBN 978-80-87019-24-5. S. 19. Dále jen Roedl 2021..
  8. ↑ PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách III. Praha: Česká akademie věd a umění, 1951. Dostupné online. S. 442–443.
  9. ↑ HARVALÍK, Milan. Divnopis aneb proč se to tak jmenuje: Postoloprty [online]. Česká televize [cit. 2025-01-16]. Dostupné online.
  10. ↑ LUTTERER, Ivan a kol. Zeměpisná jména Československa. Praha: Mladá fronta, 1982. 373 s. S. 242.
  11. ↑ ŠANDA, Martin. Střípky ze stavebních dějin postoloprtského zámku. In: HAVRLANT, Jaroslav. Poohří 10 : Památky - parky - putování : sborník z konference konané v Libochovicích 7. - 8. října 2021. Louny: Oblastní muzeum v Lounech, 2022. ISBN 978-80-905891-7-9. S. 67.
  12. ↑ KUNA, Martin, a kol. Archeologický atlas Čech. 2. vyd. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 2015. 520 s. ISBN 978-80-87365-82-3. Kapitola Březno u Loun, s. 69–72.
  13. ↑ ČTVERÁK, Vladimír; LUTOVSKÝ, Michal; SLABINA, Miloslav; SMEJTEK, Lubor. Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri, 2003. 432 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Postoloprty, s. 245.
  14. ↑ Kosmas 1972, s. 31, 33
  15. ↑ JIREČEK, Josef (ed). Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. Praha: Matice česká, 1877. 205 s. S. 70.
  16. ↑ SMETÁNKA, Zdeněk. Hledání zmizelého věku. Praha: Mladá Fronta, 1987. 336 s. (Kolombus). Kapitola Nalezení ztraceného kláštera, s. 255–261.
  17. ↑ VANIŠ, Jaroslav (ed.). Kniha počtů královského města Loun z let 1450–1472 a 1490–1491. Praha: Academia, 1979. 966 s. S. 13.(Dále jen Vaniš 1979).
  18. ↑ Vaniš 1979, s. 182–184.
  19. ↑ MAREŠ, Jan a kol. Postoloprty a okolí. Postoloprty: Město Postoloprty, 2001. 63 s. S. 8.
  20. ↑ VESELÝ, Johann. Geschichte der fürstlich Schwarzenberg'schen Domaine Postelberg. Praha: nákladem vlastním, 1893. 160 s. S. 17–18. Dále jen Veselý 1893.
  21. ↑ KASÍK, Stanislav. O znaku města Postoloprty. Genealogické a heraldické listy. 2009, roč. 29, čís. 2, s. 22–37. ISSN 1212-9631.
  22. ↑ Roedl 2021, s. 31.
  23. ↑ SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Praha: Šolc a Šimáček, 1936. 462 s. S. 414.
  24. ↑ Roedl 2021, s. 32.
  25. ↑ ANDĚL, Rudolf (ed.). Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III, severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 601 s. S. 388.
  26. ↑ VLČEK, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha: Libri, 1999. 623 s. ISBN 80-85-983-61-3. S. 418.
  27. ↑ Roedl 2021, s. 34.
  28. ↑ LIŠKOVÁ, Marie (ed.). Berní rula, sv. 33, kraj Žatecký. Praha: Státní pedagogick nakladatelství, 1954. 771 s. S. 347–348.
  29. ↑ Roedl, s. 35–38.
  30. ↑ ROEDL, Bohumír. Osobnosti Postoloprtska. Postoloprty: Město Postoloprty, 2024. 66 s. S. 8, 24, 29, 36.
  31. ↑ Veselý 1893, s. 30.
  32. ↑ Tereziánský katastr český 2, rustikál, kraje K–Ž. Příprava vydání Aleš Chalupa. Praha: Archivní správa ministerstva vnitra, 1966. 524 s. S. 468–470.
  33. ↑ Veselý 1893, s. 62.
  34. ↑ Veselý 1893, s. 52.
  35. ↑ Roedl 2021, s. 48.
  36. ↑ Roedl 2021, s. 56–58.
  37. ↑ Roedl 2021, s. 59.
  38. ↑ Archivovaná kopie. www.postoloprty.advice.cz [online]. [cit. 2009-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-14.
  39. ↑ Archivovaná kopie. www2.holocaust.cz [online]. [cit. 2015-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-22.
  40. ↑ Největší masakr: Sto lopat, sto motyk, 763 zastřelených. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2009-06-01 [cit. 2018-01-29]. Dostupné online.
  41. ↑ Masakr sudetských Němců v Postoloprtech znovu ožívá. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2007-03-26 [cit. 2018-01-29]. Dostupné online.
  42. ↑ Archivovaná kopie. www.cs-magazin.com [online]. [cit. 2021-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-10.
  43. ↑ Archivovaná kopie. historie.postoloprty.advice.cz [online]. [cit. 2009-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-05-05.
  44. 1 2 PADEVĚT, Jiří. Temná doba 1938–1953: Krvavá pomsta v Postoloprtech: 5 dětí chtělo utéct, popravili je kulkou. Další vězně ubili k smrti [online]. 2022.08-12 [cit. 2022-08-28]. Video. Dostupné online.
  45. ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-15. ISBN 80-250-1310-3. S. 400, 401.
  46. ↑ Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-17. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 306.
  47. ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Díl IV. Abecední přehled obcí a částí obcí. Praha: Český statistický úřad, 2015-12-21. Dostupné online. S. 297, 620.
  48. ↑ ANDĚL, Rudolf, kolektiv. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Postoloprty – zámek, s. 388–390.
  49. ↑ Postoloprty – Záznam v databázi monumnet [online]. Národní památkový ústav, 2003–2011 [cit. 2012-03-04]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • 50 let českých škol v Lounech, Louny 1934.
  • Der Fasangarten in Postelberg, Žatecký adresář 1908, s. 90–91.
  • Freund, Jan Ludwig, Chronik der Juden in Sitzendorf und Postelberg, Mainz 2002.
  • Die Friedhofkapelle in Postlberg, Podbořansko-jesenický kalendář 1906, s. 79.
  • Ivanega, Jan, Schwarzenberská zámecká kaple v Postoloprtech ve víru barokního století, Dějiny a současnost 7, 2014, s. 26–27.
  • Ivanega, Jan, "Wohl, tüchtig und tauerhaft". Stavební aktivity na schwarzenberských panstvích za knížete Adama Františka (1703–1732), disertační práce na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, 2015.
  • JANÁČ, Marek; TUMLÍŘ, Pavel; HARVALÍK, Milan. Divnopis. Praha: Radioservis, 2006. 214 s. ISBN 80-86212-47-5. Kapitola Postoloprty, s. 156–157. 
  • Legnerová, Hana, Formování samosprávy židovské obce Postoloprty na sklonku 17. století, in: Židé v Čechách. Sborník ze semináře konaného 24. a 25. října 2006 v Liberci, Praha 2007, s. 105–112.
  • Mendl, Emil, Über Handwerke und Zünfte im alten Postelberg, Die Heimat 1936, č. 1.
  • Müttermüller, Vl., Dějiny města Postoloprt, Krajem Lučanů 1, 1927, s. 45.
  • Novák, Petr, Hroby kultury zvoncovitých poihárů u Postoloprt, Sborník k 125. výročí založení Oblastního muzea v Lounech, Louny 2014, s. 24–39.
  • Postelberg als Kurort, Žatecký adresář 1913, s. 157–160.
  • Der postelberger Massenmord 1945 im Spiegel tschechischer Regierungsakten, Heimatbrief Saazerland – Sonderausgabe, Roth 2004.
  • Postoloprty, Louny 1978.
  • Postoloprty – historie a současnost, Postoloprty 2011.
  • Poštová, Dana a kol., Postoloprty – Volkenstein, Postoloprty 2011
  • Smrž, Sdeněk – Hluštík Antonín, Polní opevnění z roku 1813 mezi Postoloprty a Budyní nad Ohří: výsledky letecké prospekce a historického bádání, Archeologické rozhledy 59, 2007, s. 713–746.
  • Spatzal, Johann, Das Postelberger Stadtbad, Podbořansko-jes
  • Šanda, Martin, Antonio Ehorto Martinelli jako schwarzenberský knížecí architekt a stavitel, diplomová práce na Ústavu pro dějiny umění Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, 2001.
  • Týřl František, Z dějin dolování uhlí na Postoloprtsku, Krajem Lučanů 11, 1937, s. 83–88.
  • Vinšová, Jana, Hospodářská a sociální struktura Postoloprt v polovině 17. století na základě rozboru berní ruly, diplomová práce na Pedagogické fakultě Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 1995.
  • Votava, Ivan, Železniční trať Postoloprty–Louny, Louny 2005.
  • Die Wasserversorgung und das Stadtbad in Postelberg, Žatecký adresář 1912, s. 76–84.
  • Záloha, Jiří, Po stopách Marxových předků z Čech, Teorie socialismu 3, 1988.
  • Zelenka, Rudolf, Kamenné památníky germanizace v Postoloprtech, Krajem Lučanů 5, 1931, s. 56–58.
  • Zelenka, Rudolf, Postoloprty a okolí, Krajem Lučanů 8, 1934, s. 61–68.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Postoloprty&oldid=26148364“