Přeskočit na obsah

Enif

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Enif
Enif (100x100)
Poloha Enifu v souhvězdí Pegase
Astrometrická data
(Ekvinokcium J2000,0)
SouhvězdíPegas (Pegasus)
Rektascenze21h 44m 11,15614s[1]
Deklinace+9° 52′ 30,0311″[1]
Paralaxa(4,73±0,17) mas[1]
Vzdálenostpřibližně 690 ly
(přibližně 211 pc)
Barevný index (B-V)+1,526[2]
Zdánlivá hvězdná velikost2,39[1]
Absolutní hvězdná velikost−4,54±0,08[2]
Radiální rychlost(+3,39±0,06) km/s[1]
Vlastní pohyb v rektascenzi(+26,92±0,18) mas/rok[1]
Vlastní pohyb v deklinaci(+0,44±0,12) mas/rok[1]
Fyzikální charakteristiky
Typ proměnnostipomalá nepravidelná (LC)[3]
Spektrální typK2 Ib–II[1]
Hmotnost(11,7±0,8)[4] M☉
Poloměr[5] R☉
Zářivý výkon (V)přibližně 5 500[6] L☉
Povrchová teplota(4 100±37)[5] K
Stáří(20,0±4,5) milionu let[4]
Další označení
Henry Draper CatalogueHD 206778
Bonner DurchmusterungBD +09° 4891
Bright Star katalogHR 8308
2MASS2MASS J21441114+0952302
SAO katalogSAO 127029
Katalog HipparcosHIP 107315
Katalog TychoTYC 1125-2186-1
General CatalogueGC 30431
Bayerovo označeníε Peg
Flamsteedovo označení8 Peg
SynonymaADS 15268 A, CCDM J21441+0953A, FK5 815, IRAS 21417+0938, PPM 172188, WDS J21442+0953A
Databáze
SIMBADdata
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Enif (Epsilon Pegasi, ε Pegasi, zkráceně ε Peg) je nejjasnější hvězda v souhvězdí Pegase. Je to oranžový veleobr spektrálního typu K2 Ib–II se zdánlivou hvězdnou velikostí kolem 2,4 mag. Od Slunce je vzdálen přibližně 690 světelných let neboli 211 parseků.[1][2] Patří mezi pomalé nepravidelné proměnné hvězdy.[3]

Tradiční jméno Enif se odvozuje z arabského výrazu anf (أنف), „nos“. Hvězda představuje část hlavy okřídleného koně Pegasa z řecké mytologie. Již Klaudios Ptolemaios ji popsal jako hvězdu na koňské tlamě. Přesný historický původ jména však není jistý, protože se tento výraz ve známých vědeckých arabských pramenech jako označení ε Pegasi nevyskytuje. Mezinárodní astronomická unie jméno Enif schválila 20. července 2016.[7] Označení ε Pegasi je Bayerovo a 8 Pegasi Flamsteedovo označení.[1]

Vzdálenost a pohyb

[editovat | editovat zdroj]

Nová redukce měření družice Hipparcos z roku 2007 udává paralaxu (4,73±0,17) mas (milivteřiny oblouku). Jejím převrácením vychází vzdálenost přibližně (211±8) pc, tedy (690±25) světelných let. Uvedené nejistoty vzdálenosti jsou dopočteny lineárním přenosem chyby paralaxy. Radiální rychlost činí (+3,39±0,06) km/s, takže se Enif od Slunce vzdaluje.[1]

Fyzikální vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

Označení svítivosti Ib–II řadí Enif na přechod mezi méně svítivými veleobry a jasnými obry. Bainesová a kolegové v práci z roku 2025 zpracovali interferometrická měření observatoře Navy Precision Optical Interferometer v Arizoně. Pro Enif určili úhlový průměr po opravě na okrajové ztemnění (8,038±0,023) mas. V kombinaci s paralaxou to odpovídá poloměru přibližně  poloměrů Slunce. Ze zdánlivého průměru a toku záření odvodili efektivní teplotu (4 100±37) K.[5]

McDonald a kolegové v katalogu z roku 2017 odhadli celkový, bolometrický zářivý výkon na přibližně (8 500±600) slunečních zářivostí. Jde o záření ve všech vlnových délkách; hodnota uvedená v infoboxu pro pásmo V naproti tomu porovnává výkon Enifu a Slunce pouze v tomto fotometrickém pásmu.[8][6] Tetzlaff a kolegové v roce 2011 z modelů odhadli hmotnost Enifu na (11,7±0,8) hmotnosti Slunce a stáří na (20,0±4,5) milionu let.[4]

Dřívější tvrzení o neobvykle vysokém zastoupení barya v atmosféře Enifu nepotvrdila analýza Smithe a Lamberta z roku 1987. Autoři při srovnání osmi veleobrů nenašli u Enifu ani u hvězdy 12 Puppis zvýšené zastoupení barya či stroncia oproti ostatním zkoumaným hvězdám. Upozornili, že sílu výrazných spektrálních čar těchto prvků ovlivňují podmínky a turbulentní pohyby ve svrchních vrstvách atmosféry.[9]

Proměnnost

[editovat | editovat zdroj]

Všeobecný katalog proměnných hvězd (GCVS) řadí Enif k pomalým nepravidelným proměnným veleobrům typu LC. Podle jeho poznámek se běžná jasnost pohybuje mezi 2,29 a 2,44 mag v pásmu V.[3]

Katalog zaznamenává také jednotlivá historická hlášení mnohem výraznějších změn. Dne 5. listopadu 1847 byl Enif pozorován při jasnosti přibližně 3,5 mag a následující den ještě nedosahoval obvyklé jasnosti. V noci z 26. na 27. září 1972 bylo naopak hlášeno krátké zjasnění až na 0,7 mag s návratem k přibližně 2,4 mag během několika minut. Rozsah 0,7–3,5 mag uvedený v hlavní tabulce katalogu tedy zahrnuje tato mimořádná pozorování, nikoli pouze běžné kolísání hvězdy.[3]

Enif je vyvinutá hmotná hvězda, která již opustila hlavní posloupnost, během níž získávala energii přeměnou vodíku na helium v jádře. Neuhäuser a kolegové v roce 2022 porovnali jeho polohu v Hertzsprungově–Russellově diagramu s modely hvězdného vývoje. Pro hmotnost přibližně 11 až 12 hmotností Slunce modely předpovídají, že hvězda mohla během posledních dvou tisíciletí změnit barvu ze žlutooranžové na načervenalou a zeslábnout asi o jednu magnitudu. Autoři však nenašli historické popisy barvy, které by tuto předpověď potvrzovaly.[2]

  1. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 * eps Peg — Long-Period Variable [online]. Centre de données astronomiques de Strasbourg [cit. 2026-09-08]. (SIMBAD Astronomical Database). Dostupné online. (anglicky)
  2. 1 2 3 4 NEUHÄUSER, R.; TORRES, G.; MUGRAUER, M., et al. Colour evolution of Betelgeuse and Antares over two millennia, derived from historical records, as a new constraint on mass and age. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2022, roč. 516, čís. 1, s. 693–719. Dostupné online. doi:10.1093/mnras/stac1969. (anglicky)
  3. 1 2 3 4 SAMUS, N. N., et al. General Catalogue of Variable Stars: eps Peg [online]. Centre de données astronomiques de Strasbourg [cit. 2026-09-08]. (VizieR, B/gcvs). Dostupné online. (anglicky) Údaje o běžném kolísání a historických krajních jasnostech jsou v poznámkách k záznamu (odkaz označený hvězdičkou).
  4. 1 2 3 TETZLAFF, N.; NEUHÄUSER, R.; HOHLE, M. M. A catalogue of young runaway Hipparcos stars within 3 kpc from the Sun. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2011, roč. 410, čís. 1, s. 190–200. Dostupné online. doi:10.1111/j.1365-2966.2010.17434.x. (anglicky) Katalogový záznam HIP 107315 ve VizieR.
  5. 1 2 3 BAINES, Ellyn K.; CLARK, James H., III; KINGSLEY, Bradley I., Henrique R. Schmitt; Jordan M. Stone. Vintage NPOI: New and Updated Angular Diameters for 145 Stars. The Astronomical Journal. 2025, roč. 169, čís. 6, s. 293. Dostupné online. doi:10.3847/1538-3881/adc930. (anglicky)
  6. 1 2 Dopočtený poměr zářivých výkonů Enifu a Slunce ve stejném pásmu V. Z absolutní magnitudy Enifu MV = −4,54 podle Neuhäusera a kolegů (2022), opravené o mezihvězdnou extinkci, a sluneční hodnoty MV,☉ = 4,81 podle Willmera (2018) vychází 100,4×(4,81+4,54) ≈ 5 500. Tento poměr se liší od poměru celkových, bolometrických zářivých výkonů. WILLMER, C. N. A. The Absolute Magnitude of the Sun in Several Filters. The Astrophysical Journal Supplement Series. 2018, roč. 236, čís. 2, s. 47. Dostupné online. doi:10.3847/1538-4365/aabfdf. (anglicky)
  7. ↑ IAU-WGSN Etymology Group; Susanne M. Hoffmann; Youla Azkarrula. Enif [online]. All Skies Encyclopaedia [cit. 2026-09-08]. Dostupné online. (anglicky)
  8. ↑ MCDONALD, I.; ZIJLSTRA, A. A.; WATSON, R. A. Fundamental parameters and infrared excesses of Tycho–Gaia stars. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2017, roč. 471, čís. 1, s. 770–791. Dostupné online. doi:10.1093/mnras/stx1433. (anglicky) Katalogový záznam HIP 107315 ve VizieR; nejistota zářivého výkonu je dopočtena z katalogové relativní chyby 0,070.
  9. ↑ SMITH, Verne V.; LAMBERT, David L. Are the red supergiants ε Peg and 12 Pup victims of mild s-processing?. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 1987, roč. 226, čís. 3, s. 563–579. Dostupné online. doi:10.1093/mnras/226.3.563. (anglicky)

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]