Prosinec 2014

Hned na počátku nás čekaly oslavy 40. výročí založení školy. Ve třídách byly připraveny různé soutěže, workshopy, výstavy apod. U Andulky probíhala soutěž Jsi chytřejší než páťák?

S mamkou jsme dělaly vše pro to, abychom Ančí neudělaly ostudu, nicméně zákeřné otázky typu co je a co není prvočíslo přece jen nebyly zcela z našeho ranku. :-) I tak jsem měla minimum chyb. Děti i paní učitelka z nás měly srandu, jak se vždycky vyděsíme zadání a pak navzájem opisujeme :-).

Hned další den jsme odfrčeli na Šumavu - na tradičního dubňáčkovského Mikuláše. Nicméně - děti nám už opravdu odrůstají a ač pořád ještě tak trochu té nejistoty tam je, tak už to mají celkem na háku. :-)

V týdnu jsme stihli ještě slavnostní premiéru filmu z Z Ďolíčku až na kraj světa, což byl záznam cesty bráchy a Lukajdy po Austrálii. S partou dalších nadšenců jeli stejnou trasu jako kdysi Bohemáci. Navíc to Luky skoro celé natočil neb najatý kameraman byl neustále indisponován...

Další víkend jsme byli opět na cestách - tentokrát to byl vánoční večírek v Beskydech na staročeské téma (přemýšlím, jestli nenapsat radši staromoravské, fakt nevím :-D ). To bylo velmi zábavné a do kostýmů jsme se převlékli celá rodina.

Lili jsme olovo, krájeli jablíčka, zdobili perníčky a dokonce jsme i drali peří a naplnili tak polštářek pro naše pana ředitele Lukáše Černého. :-)

Celé se to konalo přímo ve skanzenu, takže atmosféra skutečně autentická. Azyl nám, tradičně, poskytli vergelkovci, za což moc děkujeme!

V neděli jsme ještě vyjeli autem na Pustevny a došli až k "Tarzanovi", ale bohužel nám úplně nepřálo počasí a moc jsme si neužili panoramata.

A pak už byly zas Vánoce - tentokrát jsme k mamce jely až později, vracela se z Malty až po svátcích.

Můj báječný rozvod

Už dlouho jsem chtěla tohle představení vidět a tak jsem, jak jinak, zajistila lístky a vyrazily jsme zas na dámskou jízdu.

Co k tomu říct? Eliška Balzerová je prostě bohyně! 135 minut sama na jevišti, v jejím krásném věku a s její krásnou postavou - byly jsme z ní úplně paf!.

Chvíli se člověk směje, chvíli je to spíš k pláči a celé představení je opravdu strhující. Kdo ještě neviděl, tomu vřele doporučuji!

Velká Kunratická

Už potřetí se zúčastnila Andulka Velké Kunratické. Já to letos zbaběle odpískala - od léta mě pobolívala kyčel, takže rozběhnutí mi nečinilo radost. A přece jen to trochu toho trénování chce. Ach jo.

Adélčina kategorie zas startovala ráno, takže bychom v listopadovém lese strávily celé dopoledne a to se mi úplně nechtělo, přiznám se bez mučení.

Vtipný byl už příjezd - tradičně není kde zaparkovat, objížděly jsme vše několikrát a pak se najednou objevilo místečko - jen tak tak jsem se tam vešla. Byla jsem nadšená, jak se mi to pěkně povedlo, když tu náhle - ťuk, ťuk, ťuk na okno a jakási paní. Stáhla jsem tedy okýnko a paní povídá - budete muset zaparkovat jinde, my jedeme na návštěvu za synem a chceme parkovat tady.

Jak jsem byla ještě v euforii z toho, že se mi to povedlo, tak jsem na ní s úsměvem koukala, co to blábolí a pak mi to došlo. Ujistila jsem jí, že je mi to sice líto, ale že nestojím ani na zákazu zastavení či stání ani na trávě a ani nikomu před vraty, takže opravdu nemíním s autem nikam odjíždět a popřála jsem jí hezký den. Paní zbrunátněla a štěkla mi do obličeje - tak si teda trhněte! A odkráčela za manželem do jejich teréňáku. Schválně jsme vybalovaly pak věci pomalu, čekala jsem, jestli se nevrátí a nenapíše mi třeba korunou nějaký milý vzkaz na kapotu, ale naštěstí ne.

Nicméně jsem z toho byla úplně paf. Pak mě ještě napadlo, proč jí teda synek neumožní zaparkovat na zahradě, ale to už si musela nějak vyřešit sama.

Zrovna na tu neděli připadla i oslava Andulčiného spolužáka, tak jsme to měly trošku nahonem. Andulka tedy dostala pokyn, aby sebou mrskla a když jsem se pak dívala na neoficiální průběžné výsledky, byla třetí!

Za největší vítězství ale považuji to, že běžela v pohodě a hlavně dýchala! Už se to obešlo bez pláče v cíli. Hurá! Evidentně do toho nešla na krev, běžely jsme pak totiž ještě k autu, abychom se zrychleně přesunuly na oslavu k O2 aréně na Laser Game, kde si to děti parádně užily!

Večer se pak výsledky ještě změnily, najednou byla pátá a definitivní umístění je 4. Nádherný výsledek, byla jsem z toho úplně na měkko!

Osmý světadíl

V rámci našeho kulturního vyžití objednala Marta lístky na Osmý světadíl. Jely jsme zrovna na vlně Elánu, tak to bylo takové tématické. Na poslední chvíli do toho něco vlezlo Míše, takže jsme hledaly náhradu a chvála FB - ozvala se Janula.

Muzikál se hraje v pidimididivadle Kalich, kde místo na nohy je tak trochu utopie :-). My jsme navíc měly první řadu na balkóně (naštěstí, neb herci neustále seděli na okraji pódia a různě tam pobíhali před diváky, což je, vzhledem, ke zmíněnému nedostatku místa, celkem adrenalin).

Recenze má tento muzikál víc než dobré, jen jsme jaksi netušily, na co vlastně jdeme.. Tak nějak jsme si myslely, že jsou to prostě poskládané písničky od Elánu. No... vlastně jsou, jen je do toho zamotaný poměrně tragický příběh, s čímž jsme rozhodně nepočítaly a já si musela půjčovat kapesníčky od Marty :-).

Nějak pořád nevím, jestli jsem neviděla nějakou light verzi toho opěvovaného muzikálu,  nicméně jsem ráda, že jsem to navštívila, ale víc už to vidět opravdu nemusím. Jediné plus byl zopakování všech písniček na konci představení, takže takoví Eláni revival.

Nejvíc se nám líbil Zbyněk Fric v roli záporáka Erika, ten je opravdu úchvatný! Postavu kladného Toma hrál Tomáš Savka a byl to takový Medvídek Pú. 

Režisér Ďurovčík si asi léčil nějaký komplex z dětství, protože všechny postavy neustále klečely :-).

Na druhou stranu je fakt, že jsem ty tři hodiny vydržela i v té skrčenecké poloze, protože prostě ty písničky naposlouchané mám a miluju je. 

Večer jsme chtěly zakončit v Chýši, ale zrovna tam probíhala nějaká oslava, takže jsem vzala PETky a přesunula se k Dráčkům do aťasu :-).

Vivaldi Show

Napadlo mě, že by holčičky mohly absolvovat i něco té vážné muziky a zakoupila jsem na Slevomatu vstupenky na Vivaldi Show.

Mělo to být částečně multimediální, takže nám tam promítali i tématické záběry k Čtvero ročním obdobím plus zde scénicky tančila jedna umělkyně. Musím se přiznat, že tanec jsme moc nepochopily, připadalo nám, že paní slyší asi úplně jinou muziku :-).

Mimo jiné jsme slyšely i kousek Malé noční hudby a Humoresky. Dlouhé to bylo tak akorát - asi hodinu, takže jsme si to užily opravdu hezky.

Po cestě domů jsme se ještě stavily na gyros - holčičkám, logicky, na té kultůře vyhládlo :-).

Říjen a jdeme na Elány!

Druhý říjnový týden byl ve znamení školení. Nejprve proběhlo oficiální školení na novinky v Praze, které jsem zařizovala a do poslední chvíle jsem byla na nervy, jestli se vejdeme. Pražáci ovšem nezklamali a opět jich spousta bez omluvy nepřišla, ach jo. Ale je to jejich problém, ne můj.

Náladu jsem si zkazit nenechala a naopak jsem si užila svých pět minut slávy  - dostala jsem náhrdelník s rubíny a k tomu náušnice, protože jsem v červenci obhájila ten svůj rubínový titul a jsem na to patřičně hrdá. :-)

Ve čtvrtek proběhly třídní schůzky - všechno v pohodě :-).

A o víkendu jsme zas měli skvělé školení od GrowUp a v neděli jsem jela prezentovat do Benátek nad Jizerou. Holčičky jely slavit do Skalice Adámkovy narozeniny.

Následovalo školení v Rožnově, kdy jsme se Sylvou vlastně ještě slavily ty naše obhájené rubínové tituly (já teda už notně se zpožděním, Sylva o 14 dnů dřív :-)). Zas jsem se pěkně projela vlakem, jen mě teda naštvalo, že ČD nečeká na zpožděný rychlík jiného provozovatele, takže jsem vykysla v Hranicích zbytečně hodinu. No aspoň jsem si dala v klasické nádražní hospodě polívku :-). V Beskydech bylo tradičně moc fajn.

A už někdy v září mi psal Zbyňa, jak daleko bydlíme od O2 arény - napsala jsem mu, že docela blízko, tak prý jestli by u nás mohl přespat. No aby ne! A že jde na koncert Elánu. Tak nějak jsem o tom chvíli přemýšlela a pak jsem mu, spíš ze srandy, napsala, že bych vlastně šla taky a že se mnou nechce nikdo jít. Tak prej - teta, pojď! (Miluju oslovení teto :-D)).

Nějak jsem se o tom zmínila před holkama a Míša s Martou, že by šly taky, ale že si taky myslely, že by s nima nikdo nešel! Chápe to někdo? Takhle promrhat tolik příležitostí, protože si MYSLÍM, jak by to bylo? :-)

Zbyňu jsem si vyzvedla na nádraží a s holkama jsem byla domluvená, že s ním pojedu dřív, protože měl možnost nás dostat dovnitř díky svým kontaktům a hlavně - chtěl do kotle. Já bych i do toho kotle šla, ale představa, že tam musím absolvovat i předkapely a celkově tam strávit víc jak čtyři hodiny - to mě fakt už nerajcovalo :-). Nicméně jsem slíbila doprovod s tím, že ho nechám v kotli a sama se připojím k holkám. Domluvila jsem se s nimi, že si koupí vstupenky na plochu, protože na Elánech se přece nedá sedět!

Vyrazili jsme s časovým předstihem (měli jsme tam být ještě skoro o hodinu dřív kvůli tomu vstupu). Přijeli jsme před O2 arénu, Zbyňa volá té holce a že prý máme jít k jakémusi vchodu. Proběhli jsme tedy Harfou, oběhli arénu a nikde nic. Žádné cedule, žádná holčina. Tak jí Zbyňa znovu volá, popisuje, co vidí a ejhle, ono to nebylo v O2 aréně, ale na Spartě.

Zbyňa se, chudák, málem zhroutil. Jel přes celou republiku, aby viděl Elány a najednou tohle. Bylo mi ho líto, tak jsem mu slíbila, že je prostě uvidí. Aby toho nebylo málo, tak si zapomněl doma peněženku a já měla s sebou asi 600 Kč a kartu, že mi to bude stačit. Lístky byly asi za 690,- a více.

Zkoušel přemluvit tu holčinu, ať nás tam ještě protáhne, ale že to prý už nejde a že máme smůlu, pokud tam nebudeme do 10 minut. A i když jsme běželi, to se prostě nedalo stihnout. Zkoušeli jsme koupit lístky v pokladně - zavřeno. Navíc nám chyběla hotovost a ač někteří prodávali lupení, tak většinou na sezení a chtěli víc peněz. Já pořád Zbyňu přesvědčovala, že to klapne aspoň pro něj a že si to užije a že kdyžtak pak pro něj přijedu po koncertě.

Nakonec ještě jednou zkusil zavolat té holčině a ta přinesla dva lístky a že prý oba za 300 :-). Už jsem ani nepátrala jak je získala nebo nezískala, důležité bylo, že Zbyňa zas zářil jak sluníčko a my byli uvnitř.

Klasicky tam bylo takhle brzo maximálně 50 lidí - Zbyňa čekal narváno, tak z toho byl trošku paf. Uklidnila jsem ho, že je prostě v Praze a tady se chodí až na hlavní kapelu :-). Předkapelou byl syn Vaša Patejdla a docela se mi to líbilo. Pak ještě hrála a tančila taková zvláštní skupina - byl to cimbál a zároveň rock a tanečníci byli chvíli v krojích a chvíli v kůži, lítali na kruzích a lanech, ale bylo to pěkné.

Konečně dorazila i Míša s Martou, tak jsem jim vyprávěla naší story :-). A když začali hrát Eláni, opustily jsme střídačku, kde se nám zatím docela dobře sedělo a šly jsme si zapařit do prostoru. Bylo to prostě ACH! Nostalgie jaxviňa!

Holčičky byly zklamané, že Zbyňa odjíždí tak brzo, pěkně se totiž společně vyblbli. Ale odvedla jsem je ráno do školy a jeho zas na vlak a snad někdy příště.

BTW - možná si někdo vzpomene, jak jsem právě Zbyňovu mamku se ségrou poslala na Osmý světadíl na Výstaviště místo do Kalichu. :-) Asi je to té jejich rodině souzeno :-).

Signal Fest 2014

Poprvé mi to vyšlo, že jsem se mohla podívat na Signal Fest a vyrazily jsme s Martou. Počasí nám přálo, bylo celkem teplo, takže jsme toho obešly docela dost a nachodily spousty kilometrů.

Některé projekce byly nádherné - např. na chrám sv. Ludmily nebo na Městské knihovně, některé byly slabší nebo jsme je zkrátka nepochopily. :-)

Co bylo teda fakt celkem síla - když se měnily davy lidí mezi knihovnou a Staroměstským náměstím. To jsem byla opravdu ráda, že nemám s sebou holčičky.

Každopádně je to moc pěkná akce a zas důvod projít se po krásné Praze.

Konec září

Vyrazila jsem do Slaného prezentovat novinky z katalogu a byla to zas příjemná akce, i když to, jak je hned vedle neoddělený výčep, je přece jen náročnější na moje hlasivky.

S Andulkou jsme vyrazily i na Noc vědců, kam mě vytáhla hlavně přednáška co je a co není eko. Pan profesor se mi moc líbil (i jako chlap) hlavně svým názorem, že člověk má používat především zdravý selský rozum. Pak jsem si vyposlechla ještě přednášku o potravinách a Andulka mezitím obcházela nějaká stanoviště a dělala pokusy. Dokonce se na nás dostala i zmrzka chlazená dusíkem :-).

Před strojárnou jezdili v jakémsi elektromobilu, to si Andulína užila také. Celkově to byla moc pěkná akce a zajímavých přednášek bylo všude víc než dost.

Adélka odjela se Skalym do Skalice, protože Andulka šla na první víkend se Sciem - Jak na cizí jazyky a byla hodně nadšená. Ukazovali jim různé techniky učení a rovnou si to zkoušeli v praxi.

Já si v sobotu zajela do Jablonce za jednou potenciálkou.

V pondělí šly obě holčičky na závody na Děkanku. Byla legrace, když se ty úplné mrňavky, jak je Adélka, učily předávat štafetový kolík s pomocí rohlíku. :-) Počasí vyšlo parádně, takže jsme tam strávily hezké odpoledne.

Konečně se nám povedlo domluvit i termín návštěvy u Katky a Viktorka (piškoty jsme, samozřejmě, vezly s sebou).

A o víkendu zamířila Andulka opět do Scia a Adélka zas na oslavu narozenin k Anežce a hledala s ní poklad. :-)

Za Mikešem

Skaly měl naplánované rybářské závody, já jsem zas našla Pochod za Mikešem. Jarní verze se většinou kryje s Kácovem, tak se Andulka těšila, že tedy aspoň tentokrát to klapne.

Večer jsme si všechno nachystaly včetně svačiny a už jsme se moc těšily. Jenže v noci přišel neskutečný slejvák a bouřka a předpověď byla velmi podobná na celý den. To mě kapánek rozhodilo - představa, že jsme někde na 18 km trase a pak ještě musíme vlakem domů... No prostě jsem to odpískala. Ráno jsem tedy Andulce řekla, že do Mnichovic nepojedeme, ale mám náhradní řešení - půjdeme Osmičkové šlápoty, což je u nás za humny a v případě deště to není takový mazec a pak půjdeme na Tři bratry. Plán byl schválen a já mohla spát o hodinu déle :-).

Až to brzo ráno nevypadalo, mlha se rozpustila a rázem byl den jak vymalovaný. Trošku jsem si nadávala, že jsem srab a že jsme to mohly jít, ale co už, že? Na start jsme přišly cca 15 minut před zavřením, dostaly jsme propozice a lístek na úkoly a vyrazily po našich známých trasách Drahaňskou roklí, na vyhlídku na Zámky a pak Drahaňským údolím přes konečnou zpátky. Mělo to být asi 8 km. My jsme nakonec ušly asi 15 km, protože jsme i na start a zpět šly pěšky.

Po cestě jsme vyplňovaly kvízy - a docela těžké - jakože jak rychle dokáže běžet zajíc (až 70 km), jakou teplotu jsou schopni udržet mravenci v mraveništi, když je venkovní teplota i mínusová (20C) apod. Průběžně jsme předcházely další a další pochodující a za dvě hodiny jsme byly v cíli. Tam si nás chtěli odšrktnout a nemohli najít - tak jsem mrkla a říkám, my jsme tady dole. Tak paní jen vytřeštila oči a povídá, tyhle všechny jste předešly, to jste běžely?? Neběžely, jen prostě chodíme trošku svižnějším tempem :-).

Dostaly jsme diplom a "keramickou" botičku na krk a spokojeně jsme se zas pěšky vydaly domů. Rychle naobědvat a šupem do kina. Docela nás překvapilo, když jsme viděly ještě docházet další lidi - skoro dvě hodiny po nás.

V Letňanech byla zrovna nějaká akce s krtečkem, takže blázinec. My jsme zapadly do kinosálu a těšily s na Tři bratry. Musím říct, že se nám to líbilo moc. Všem, přestože názory jsou velmi protichůdné. Asi je to tím, jak kdo snáší Svěráka. My ty jeho operetky naposlouchané máme, navíc mě baví objevovat neprvoplánovité vtípky, takže ač jsem tam šla skeptická, opravdu jsem vylezla nadšená.

Jsem firewalker!

Přechod přes žhavé uhlí jsem měla zafixovaný s tranzem či drogami, ale když se mi naskytla možnost to absolvovat, neváhala jsem ani minutu!

Už cesta tam byla velmi vtipná - to je tak, když si někdo splete Jíloviště a Jílové a ještě se plácá po ramenou, jak to dává bez navigace. V Davli jsem si uvědomila, že je něco špatně, že přes řeku jsem jezdit asi neměla... Naštěstí jsem měla časovou rezervu a tak jsem si neplánovaně prohlédla nádherné Brdy - stálo to za to!

Akce se konala v resortu Trnová a sešlo se nás asi 200. Nejprve jsme se ladili, tzn. že jsme společně bubnovali a hráli na trubky (stejně jako kdysi na Marku Džirasovi). Tohle je hodně dobré a ta energie je opravdu cítit až hmatatelně. Následovala vizualizace našeho strachu, kdy se máme naučit přetavit strach do energie. Cítila jsem se trochu nepatřičně, protože jsem zaslechla, jak u toho mnozí plakali a já jsem si tam pohrávala maximálně se strachem z telefonování (tím netvrdím, že nemám z ničeho strach, ale spíš bych řekla, že respekt a pokoru). Také jsme se měli vidět, co všechno z nás ten děsný strach udělá za pět, deset a dvacet pět let, když ho nebudeme řešit. Já se viděla neustále vysmátě :-D a jsem za to neskutečně vděčná!

Přesunuli jsme se ven a postavili hranici jako základ pro naší trasu přes žhavé uhlíky. Zároveň jsme do toho ohně vložili papír s našimi obavami a strachy a symbolicky to všechno shořelo. Venku jsme si i zkoušeli předávat energii pomocí dívání se do očí - to bylo hodně hustýýý! Šlo "jen" o to, dívat se levým okem do levého oka dvě a půl minuty a ptát se v duchu - Kdo jsi? Měla jsem za partnera muže a několikrát se mi před očima proměnil. Dokonce jednu chvíli vypadal, že se rozpláče, chvílemi to byly naopak pocity jak u dobrého sexu. Kdo ví, co se mu honilo hlavou, uff...

Následovalo další cvičení, s trubkami jsme měli vždycky ťuknout a pak jít proti pravé ruce horem, levé ruce horem a následně zas spodem a vždy mezi tím si ťuknout svými trubkami o sebe. A přitom se dívat do očí a nic neříkat.

V podstatě jde o to, přestat racionálně uvažovat, v tu ránu to člověk zkazil. Během času jsme dostávali pokyn, že se máme vyměnit a měli jsme vnímat energie různých lidí, s kterými jsme takto trénovali. Oheň hořel a my pokračovali v ladění zase uvnitř.

Čtyři stanoviště - přechod přes střepy, zvednutí 130 kg chlapa na dvou prstech, ohýbání ocelové tyče do železobetonu krkem a přeražení 2 cm dřevěné desky. První jsem absolvovala přechod přes střepy, připadalo mi to nejjednodušší :-) a také asi i bylo. Pak jsem šla zvedat chlapa ještě se třemi dalšími ženami - dvě ho držely pod koleny, dvě v podpaží a nad židli jsme ho zvedly o půl metru. To už jsem zkoušela, takže jsem věděla, že to prostě jde.

Třetí stanoviště spočívalo v tom, že jsme si našli partnera (já jsem měla ženu o trošku starší než já), daly jsme si do dolíčku na krku každá jeden konec té ocelové tyče, tu jsme si přidržovaly dvěma prsty a zase jsme se dívaly navzájem do očí. V jednu chvíli jsme proti sobě vyrazily a.... a nepovedlo se to. Druhý pokus už byl úspěšný a my jsme tu tyč ohly opravdu natolik, že jsme se přes ní mohly obejmout.

Nejvíc jsem se obávala přerážení dřevěné desky. Tam mi pořád strašilo to rácio, že to nejde. Pomůckou je, představit si něco, co chci aspoň 5 cm POD deskou a energie pak má šanci projít. Pokud si představím NA desce, energie se odrazí = nepřerazím. Já si šla pro diamanta (nejvyšší pozice v Euroně - teď jsem rubín, pak budu safír a následuje diamant). Obavy se mísily s přesvědčením, že to dám. Chvíli přede mnou to udělal jedenáctiletý kluk...

Stála jsem nad tou deskou a ladila se na diamanta a pak jsem do toho práskla a deska byla na dva kusy. Připadalo mi strašně dlouhé, než mi došlo, že jsem to opravdu dokázala! Skoro se mi chtělo brečet, jak to bylo silné a jen jsem pořád opakovala ty vole, ty vole, ty vole :-D. Ruka mi zůstala celá, jen to teda přece jen trochu bolelo. Netrefila jsem totiž prostředek, ale pěkně jsem si to zkomplikovala ranou bokem, takže jsem desku rozdělila na 1 třetinu a 2 třetiny.

Po tomhle zážitku už mi vůbec nepřidalo divné a těžké jít na přechod přes žhavé uhlí. Hranice dohořela, my jsme dostali za úkol sundat boty a pařit! Diskotéka na louce jak vyšitá. Neměli jsme s nikým mluvit, prostě si to jen užívat! A pak už byl konečně oheň otevřen a mohli jsme začít přecházet. Do toho nám neustále hrála tahle písnička, takže jsme vlastně ani nechodili, ale všichni si přes to ohniště přetančili. Škoda, že jsem to zvládla jen 2x :-). Nevím, jak je to možné, nechápu to a možná je to dobře :-). 500 - 600 C je přece jen dost, ale vlastně jsem na konci neměla ani špinavé nohy, protože jsem si je rovnou vyráchala v rose.

Mohli jsme si vzít pro štěstí uhlíky a tady se trošku dostala zas na povrch blondýna - uhlíky mě pálily do dlaní, takže jsem na ně foukala, abych je uhasila... ehm... :-D. Je zajímavé, že do nohou to nepálilo a do rukou jo.

Nejzásadnější myšlenkou ale bylo, že se máme za každý úspěch odměnit. V tomto případě šel vítězný pokřik z úst úplně sám, ale celkově je dobré na to nezapomínat. Vesmír má rád vděčnost a pokud si své úspěchy neprožijeme i po té stránce odměny, tak s tím začne šetřit.

Do Skalice jsem přijela kolem 23 hodiny naprosto v euforické náladě a neustále si prozpěvující mantru. To mi zůstalo po celý víkend, ale už jsem měla zákaz to zpívat nahlas :-D.

Přímo svoje fotky z akce nemám. Chtěla jsem se maximálně soustředit a ne to dělat pro objektiv. V tomto momentě bylo nejdůležitější to, že to dokážu a budu to mít navždy v sobě i bez fotek. Fotila jsem pak už jen výsledek :-). Zkoušela jsem si na mobil nahrát přechod přes uhlíky, ale byla fakt tma, takže to má smysl jen pro mě :-).

Oficiální stránky a video (teda ne přímo z naší akce, ale takhle to tedy probíhá) je zde.

Začátek září

V Brně s Broňkou, panem Urbancem, Vergelkou a panem Farou

První školní den lehce poprchávalo, asi aby dětem nebylo líto, že je po prázdninách. Holky se ale do školy těšily :-), holt už jsou to mazačky.

Strávily tam jen hodinu, tak ani nemělo smysl chodit domů. 

Do toho se mi ozval pan Fara, že na středu je hlášené lepší počasí, tak bychom se mohli potkat na Zbirohu a natočit ten medailonek. Zachvátila mě panika, tak nějak jsem si říkala, že by to mohlo být třeba až ten další týden anebo až ten ještě další... No ale kývla jsem, že jo.

Když už jsem byla na cestě, tak zavolal, že bychom se mohli potkat na Tetíně - pro mě tím líp, je to o kus blíž. Dopředu mi řekl, že mi schválně neřekne, na co se bude ptát, abych se nemohla připravit, že je to pak takové přirozenější. Já ještě večer přemýšlela, jestli mi náhodou nevyskočí teplota, nezačne průjem nebo cokoliv, prostě nějaká objektivní příčina, abych před tu kameru nemusela... Kupodivu zdraví mám pevné, takže už to chtělo jen nádech a výdech.

Ráno jsem váhala mezi botama na "odpadkách" nebo klínku, když teda jdeme do zámeckého parku, nakonec jsem zvolila větší pohodlí a přece se jen se to na Tetíně dost hodilo :-). Než kameraman nachystal náčiní, přišli tam nějací kačeři pro kešku - nejdřív se zarazili, když viděli všechny ty cajky, ale já je odhadla už z dálky, tak jsem jim naznačila, že nejsme mudlové, a že klidně můžou. Využila jsem toho a rovnou se do logbooku taky zapsala, aspoň jsem tam nemusela lézt v nevhodné obuvi :-).

Pak jsem tedy, v rámci zkoušky zvuku, vysvětlovala panu Farovi o čem geocaching je a jak to chodí. A už se ozvalo, tak můžeme a bylo vymalováno :-). Natočili jsme to napoprvé, ve mně malá dušička, slyším, jak tam mám skříplý hlas, ale celkově to dopadlo moc pěkně - o chybách vím já, okolí to prý nepoznalo, hurá, a i vím, co s tím. Prostě jsem se zas něco nového naučila a nežila nadarmo :-). Je to všechno jen o tréninku. Když si vzpomenu, že po mateřské s Andulkou jsem byla ve stavu, kdy i cesta na poštu pro mě byla trauma a předříkávala jsem si hodinu dopředu co řeknu... Ufff.. Okolnosti mě "donutily" to změnit.

Nakonec dělal Pepa Cvrček ještě nějaké letecké záběry na nás a na Berounku a mohla jsem odjet zpátky do Prahy s tím, že cca za 14 dnů to bude on air. Kolena se mi klepala ještě dlouho poté, ale zážitek to byl suprový.

V sobotu jsme měly školení s Euronou v Pardubicích na obchodní dovednosti - to bylo moc fajn- hlavně i, že jsem se viděla zas s holkama a v neděli jsem byla už tak hotová z neustálého poletování sem a tam, že jsem odvolala školení na výživu a poslala místo sebe Radku. V pondělí jsem totiž pro změnu jela do Brna - opět s Vergelkou a Broňou - na živé setkání účastníků Radosti z prodeje a mohla jsem se osobně seznámit i s panem Urbancem. Bylo to moc fajn a padlo tam opravdu hodně inspirujících myšlenek, takže názvu Inspiromat se dostálo. Krom jiného potvrdili to, co víme už delší dobu, že se zákazník přesouvá na internet a je potřeba být JNO - nebo-li jiný než ostatní... 

V Brně bylo nádherné počasí, v Praze obrovská bouřka s kroupama. Říkal mi o tom Petr, když jel pro holky zrovna na atletiku a já si vykračovala pěšky od Voroněže k autobusu.

Ve středu jsme měli poradu v Euroně - na krásné novinky z podzimního katalogu. Úplně nejvtipnější ale bylo, když jsem vylezla z auta a všimla jsem si, že Vergelka má také pruhovanou košili a vedle ní Svaťka také :-). Aniž bychom se domluvily, prostě jsme se na sebe takhle pěkně naladily. Místo trapasu jsme z toho udělaly nový dress code Top manažerek Eurony :-).

Po cestě zpátky jsme měly takový vypjatý moment, kdy nám přes dálnici přecházel velmi pomalu nějaký pes. Byl docela velký a asi i otřesený, chvíli jsem váhala, jakým směrem ho objedu, ale klaplo to uf. A podobná situace se stala i v Ďáblicích, ale tam se zatoulal paničce a evidentně se mu k ní nechtělo... Bylo to hodně zvláštní.

A v noci ze čtvrtka na pátek jsem náhodou zjistila, že video už je venku a to znamená, že mě velmi brzo čeká živý webinář s několika stovkami lidí... ufff :-). Pátek 12.9.2014 si asi budu pamatovat hodně dlouho.. nejen tím videem, ale i tím, co se dělo ten den dál... 

Perličky

Adélka se rozhodně zbytečně nehoní. Prostě má dost času. :-) Minule mi Andulka vyprávěla, že viděla, jak na Adélku čeká celá družina, tak jsem se jí pak na to ptala. Adélka mi to odsouhlasila i s tím, že jí paní učitelka přišla popohnat. Naše holčička jí nicméně odvětila: Já si to jídlo ale vychutnávám!

*****************************************************
Adélka, pravděpodobně pod vlivem ZOH v Soči:

Mami, mohla by existovat hymnotéka, ne?
?????
No jakože by tam prodávali hymny! A pak čokoládové medaile a na nich by ty hymny byly napsané!

**************************************************************
Holčičky si rády hrají na školu. Kupodivu je Andulka vždycky paní učitelka a Adélka žákyně :-). Aňa neustále vytváří nějaké přehledy a hodnotící tabulky, takže každý den např. Adélce zapisuje hvězdičky za dobré chování a křížky naopak za to "špatné".

Minule jsem se dívala na ten hodnotící arch a tam najednou řada křížků. Ptala jsem se tedy Andulky, proč má Áďa tak špatné hodnocení. Odpověď mě odbourala .-).

To víš, mami, to si takhle hezky hraješ, máš pořád samou hvězdičku a najednou je ze hry rvačka, ani nevíš jak, a ejhle, je to hned křížek za křížkem! :-)

*****************************************************************

Konec prázdnin

Holčičkám se na soustředění líbilo poměrně hodně. Jedinou vadou bylo, že zrovna první noc byla nejstudenější v dlouhé historii, ale zvládly to na jedničku. Opět byla jejich chatka centrem veškerého dění - Andulka je prostě organizátorka zábavy :-).

Když mi pak vyprávěla jejich Vtipy za stovku, tak jsem se opravdu výborně bavila :-). Mimo jiné mi pak ukazovala ceník masáží a právě vstupenek na zábavný program. :-)

Při závěrečném orienťáku jim začalo pršet a Adélce pustila červená kšiltovka, takže když doběhla do cíle, všichni se seběhli, co se jí stalo :-). Měla i penalizační kolečko, protože jí upadl papír s kvízem do louže a jaksi se nedaly přečíst správné výsledky :-).

Ale zmákly to obě na jedničku - Adélka dokonce dostala cukrovinkový dudlík, protože byla úplně nejmladší a je zatím atletické mimino. Příští rok už obě pofrčí i na "normální"" tábor.

Skaly stále makal ve Skalici, ale na středu jsem měla vstupenky opět na Harfu, tentokrát na Svaté neřesti. Bylo to výrazně slabší než Můžu k tobě, zdaleka ne taková sranda, ale i světlé momenty se daly najít. Např. Braňo Polák zcela nahý :-). Ale holt tu chyběla Vanda Vnadná :-). Každopádně i tentokrát bylo počasí super - nepršelo a i se lehce oteplilo (po té příšerné nedělní kose), ale stejně jsem šla v zimním kabátě.

To byla taková ftipná scénka - vezli jsme Míšu a ta přikráčela k autu v sandálkách a tílečku a přes něj lehkou bundičku. Koukla na moje oteplovačky a zimní kabát a prohodila - jedna z nás je oblečená dost mimo mísu... Tak jsem jí ujistila, že já to teda nejsem :-). Nějak vypustila informaci, že je to venku a že teploměr už opravdu nešplhá moc vysoko. Doběhla tedy pro nějaké teplejší oblečení a mohli jsme konečně odjet.

A tentokrát jsme se i stavili po představení v Chýši a protože nás brzo vyhodili, přesunuli jsme se do Dráčkovic aťasu. Míša ráno musela na prodejnu, takže nás zanechala svému osudu a my vedli filozofické debaty o tom, jak sbalit ženskou :-D. Ano, ano.. a vzniklo to čistě proto, že mi do Skalyho tvrdě dělala nějaká frajerka v Chýši a my jen sledovali, jak se to bude vyvíjet. Ona holt neodhadla sílu místního piva, takže už měla dost přes míru. Nakonec jí prý Gusta převedl radši i přes silnici.

Víkend jsme opět strávili pracovně a v neděli jsme si už vyzvedli ty naše sportovkyně. Jak na potvoru začalo neskutečně lejt a přestože jsme vyrazili celkem s předstihem, čekaly už holčičky na nás u školy totálně promoklé. Rovnou jsme je tedy hodili do vany. :-) A prázdniny jsou v čudu.

A pak už se to všechno nějak sesypalo...

Stihla jsem si dojít k Zuzce, abych byla po Sněhurce nejkrásnější, protože jsme se chystali do Beskyd na oslavu Verginého Rubína a mého komplet obhájeného. Jupí!

Ladily jsme s Vergi celkem dlouho termín, protože oni měli neustále nějaké golfové turnaje a nám se holky chystaly odjet na soustředění, tentokrát obě. Jediný volný termín proto byl od čtvrtka do soboty s tím, že si konečně zajedeme společně do ZOO Lešná.

Jenže tím, jak se v baráku všechno sypalo a bylo nutné zdi škrábat a opravovat, tak Skaly celý srpen trávil touto úžasnou činností (a z plánovaných výletů byl rázem prdek), tak mu chtěl děda (tchán), samozřejmě pomáhat a dopadlo to tak, že pro něj v úterý frčela rychlá. Měl úplně příšerný tlak a bylo mu hodně nedobře. Nejdřív ho odvezli do Říčan, jenže tam zrovna probíhala rekonstrukce a i tak to byl případ spíš pro Vinohradskou.  

Čekali jsme, jak se to bude vyvíjet, prošel všemi možnými testy a verdikt zněl infarkt. Za takové situace se nám moc nechtělo jezdit přes celou republiku, stejně bychom si to neužili a Skaly by byl víc než nervózní, že je tak daleko a nemůže operativně zaskočit. Takže Beskydy snad příště...

V pátek jsme tedy jeli do Skalice a cestou se ještě zastavili za dědou - měl za sebou zas další vyšetření a opravu tepny a doktor říkal, že ho možná pustí domů, ale nejdřív večer nebo až o víkendu, že čekají na nějaké výsledky. Odjeli jsme tedy do Skalice. Holčičky pohrdly Octávkou a chtěly jet s tatínkem. Jenže zrovna ten den byla zavřená Vinohradská a všechno bylo vedeno právě přilehlými jednosměrkami. Já měla zaparkováno na Ruské, takže jsem dorazila hodinu před nimi.

Ale aspoň nějaké pozitivum to mělo, že jsme neodjeli - zazvonilo mi neznámé číslo a ozval se Pavel Fara, což je jeden z autorů kurzu Radost z prodeje a v podstatě machr přes infopodnikání a školení a že prý mě vybrali do jejich projektu - Obchodnické laboratoře, a jestli bych do toho šla. Byla jsem z toho tak paf, že jsem pak skoro 3 hodiny nemluvila :-). Na projektu s ním pracoval i Peter Urbanec a jejich hodinová sazba činí cca 4.000 Kč... a teď by mi pomáhali zdarma a jen za to, že se mnou natočí medailonek a budou cca jednou za měsíc živé webináře, kde vždycky rozebereme nějaké téma, Peter mě bude koučovat a mentorovat a následně dostanu nějaké úkoly.

No výzva jak sviňa! :-) Dostala jsem týden na rozmyšlenou, ale jaksi ani nebylo CO rozmýšlet. :-) Už v úterý jsem Pavlovi psala smsku (byl zrovna na dovolené v Dánsku), že do toho prostě jdu. 

Dědu opravdu večer propustili - Petr pro něj chtěl jet = strávit opět minimálně 2,5 hodiny na cestě, tak mě napadlo, že Tomáš jezdí plus mínus takhle večer domů a mohl by dědu vyzvednout on. To klaplo, hurá. Ale neradovali jsme se moc dlouho. Brzo ráno přišla za námi do pokoje babička, že dědovi se udělala šílená modřina a hlavně boule v tříslech po té katetrizaci a že volali do Vinohradské a má přijet. Skaly tedy vyskočil a bez snídaně uháněli ku Praze. 

My byly domluvené s Lenku, že k nim zajedeme popřát Lukajdovi dopředu k osmnáctinám (odlétali s bráchou 1.9. do Austrálie po stopách Bohemky, která tu byla jako vůbec první evropský klub v roce 1927) a měli jsme pro něj nějaké peníze, ať si koupí australské dolary a taky Andrejce k svátku a Lence k narozkám a oni zas přáli Andulce k svátku - no prostě taková hromadná oslava, na kterou dorazila i mamka. Domluveno bylo, že přijedeme cca kolem půl druhé.

Otylkou ale odjel Skaly s dědou a tak jsme musely počkat, až se vrátí. V nemocnici zas museli projít příjmem a pak dědu na 3 hodiny zavázali do kompresních obvazů. Petr tedy jel zatím k nám domů a koupil si aspoň chlebíček. Děda trpěl hlady až do odpoledne. No přijeli zpátky skoro v pět... 

My už čekaly sbalené, abychom mohly na oslavu. V Kostelci jsme se zdržely asi do sedmi a pak rychle domů, zabalit na soustředění (naštěstí to holky měly nachystané víceméně dopředu a už jsme to jen ladily). 

Ráno jsem je odvezla k autobusu, nadšeně odfrčely a já jela busem do Skalice pomoct Petrovi douklidit zas po další fázi malování a společně jsme pak jeli domů kolem 22 hodiny. 

Slapy

Míša nám naplánovala návštěvu na Slapech - Jáša byl s babičkou u moře, tak aby měla Emča nějakou zábavu. Andrea nakonec nejela, bolela jí záda. Škoda. Původně jsme měly vyrazit ve středu, nakonec jsme se dohodly, že se nám víc bude hodit čtvrtek.

Nacpaly jsme všechny holky na sedačkách a podsedáku do auta a měly zákaz vycházení :-). Ještě jsme pak zaběhly něco koupit a tradá na Slapy. Po cestě došlo i na zastávku u zmrzliny, zas jsem jen běhala hlásit do auta, jaké druhy mají. Nakonec si všechny tři stejně daly vanilkovou s čokoládovou polevou :-).

Odpoledne jsme vyrazily na procházku k přehradě - nahoře jsem už byla, zespodu nikoliv, tak to bylo hodně zajímavé. Navíc tam bylo mraky ostružin a protože se velmi oteplilo, po cestě na horní část přehrady jsme se stavily na pivko a limču.

Přehrada je opravdu úctyhodná a já si ještě z TMY pamatovala, kde je keška, tak jsem tam vzala naší čerstvou malou kačerku Andulku. Už má totiž taky svůj profil :-).

Večer se nám povedlo rozdělat oheň a ugrilovat maso k večeři. Holky jsme pak už poslaly spát a v teplé letní noci jsme s Míšou pokrafaly. Však už jsme se zas pěkně dlouho neviděly!

Druhý den jsme po obědě vyrazily naučnou stezkou Svatojánské proudy. Je to překrásná cesta podél Vltavy a samozřejmě byla po cestě keška, pro kterou vyšplhaly Emča s Andulínou. Emča tam vlezla dřív, Andulína byla naprdlá, tak jí to hned Adél vpálila, že aspoň vidí, jaké to je, když jí někdo předběhne :-D. Tak jí tam aspoň pak ještě uložila s tím, že chce vyfotit, aby prý babička mohla šílet :-).

Bylo hodně vedro, naštěstí stezka vede lesem, takže se to dalo vydržet. Hromadně jsme si ale odsouhlasily, že nechceme dojít až do Štěchovic, ale stočit se přes kopec zpátky. Kousek od cíle už na nás čekalo pivo v trampské hospodě - už chápu, proč se Dráčkům vyplatí šplhat skoro dva kilometry do kopce a nezapadnout do hospody na návsi. To pivo tam mělo úplně jinou chuť.

A večer jsme opět rozdělaly úspěšně oheň, až se Standa divil, když dorazil z Prahy. Pozorovali jsme superúplněk, byla to zkrátka superromantika.

Po snídaní jsem odfrčela do Skalice, holky zůstaly až do neděle. Já jsem jela pomoct Skalymu, na baráku se předělává topení, rozuměj - musí se vymalovat = seškrábat všechno, přebrousit, přesádrovat... no síla... A navíc má děda nového pejska - Baka. Holky už se ho nemohou dočkat. :-)

A jako bonus máme odstávku teplé vody, takže je nutné jí vypnout už v neděli navečer, aby se nikdo nemohl vykoupat po příjezdu. To mi fakt hlava nebere. Vtipné bylo, že nikdo nezapnul ve Skalici bojler, takže odstávka byla vlastně i tam. Ale sprchu jsem zvládla, jen ty vlasy ne. :-)

Můžu k tobě?

V létě bývají divadelní prázdniny a tak toho využívají různé spolky a hrají na netradičních místech. Jedním z nich je terasa obchodního centra Harfa. Hned vedle je výstava dinosaurů, tak je to takové zajímavé :-).

Neměla jsem o tom tušení, dokud Jitka přes FB nehodila tip. Svolala jsem naší tradiční kulturní partičku, která zrovna byla v Praze, zajistila lístky a mohli jsme vyrazit. 

V případě špatného počasí se hraje v nedalekém divadle Gong a o přesunu se rozhoduje vždy až tak kolem páté odpoledne. V půl šesté začalo neskutečně lejt, ale jakože fakt hodně. A pršelo a pršelo, přesto se objevilo, že přesun se nekoná a představení se uskuteční venku, pro diváky jsou připraveny pláštěnky :-).

Já jsem se, pro jistotu, vybavila svou plus jsem si vzala deku a teplé oblečení. Ještě když jsme dorazili, drobně poprchávalo a úderem prvního vstupu na scénu pršet přestalo. :-) Bylo krásně teplo a bylo to báječné. Protože mám ráda pohodlí a trochu toho nadstandardu, koupila jsem lístky do VIP zóny, což znamenalo, že jsme měli k dispozici stolek pro dva, kde byla připravená láhev s vodou a citronem a k tomu nějaké ty oříšky, mandličky, olivy a datle :-). Jsou to jen první dvě řady, zbytek je nečíslovaný. Samozřejmostí je i možnost objednat si nějaký drink. Tak přesně takový kulturní zážitek s tím něčím navíc mi vyhovuje :-).

Vypůjčím si z oficiálního zdroje:

Děj této komedie, která je napsána pro soubor Divadla Artur, se odehrává v psychiatrické ordinaci doktora Flojda a v místním bistru před ordinací, které vede paní Kubíčková a které slouží jako čekárna pro pacienty.

Paní Kubíčková již půl roku, tedy po celou dobu, kdy do této ordinace doktor Flojd nastoupil, na něj myslí. Přeci jenom jako rozvedené samoživitelce muž už nějaký čas chybí. Flojd je sice rozvedený, ale má rád svoji nezávislost a také krásné mladé dvacetileté dívky, i když s jednou z nich, s Lenkou, by se nyní nejraději rozešel. Kubíčková již dlouhou dobu přemýšlí, jak mu o své nákolnosti k němu říci a trápí se, že není rozhodnější. Mezitím do ordinace se svými problémy postupně přichází pětice pacientů: Místní politik JUDr. Troufalý, trpící stihomamem, dále Vanda Vnadná, dealerka kreditních karet a úvěrů, těžce se vyrovnávající s nevěrou svého muže. Třetí pacientkou je promiskuitní nymfomanka poštovní doručovatelka Sandra Panenská přezdívaná Blanka, čtvrtým bývalý vrcholový hokejista René, který má problémy s volným časem po ukončení své sportovní kariéry a nakonec i Tomy - nedávný vítěz reality show s názvem Udělám cokoliv s kýmkoliv za cokoliv! - který trpí depresemi, že o něj již média ztratila zájem a nikdo jej už nezná. Všichni tito pacienti se v ordinaci postupně střídají, ale předtím se v čekárně s pravidelnou jistotou setkávají s paní Kubíčkovou, která jim nabízí nejen výbornou kávu, ale také vřelé slovo zkušené ženy.

Seznámí Kubíčková konečně Flojda se svými city k němu? Dokáže Flojd od sebe odlákat Lenku, která bez něho nedokáže žít a jemu vadí její omezování? A co všichni Flojdovi pacienti? Překonají své deprese, fóbie a zlozvyky?

Tato situační komedie přibližuje s humorem a ironií zamotané mezilidské vztahy a také psychické civilizační problémy, které naši předci vůbec neznali a které jsou dnes pro některé z nás leckdy nepřekonatelnou překážkou.

Musím říct, že Vanda Vnadná v podání Vandy Károlyi byla naprosto dokonalá! Nevypadla z role ani při děkovačce a slovenština byla velmi osvěžující. Opravdu jsme se skvěle pobavili. 

Holčičky to zvládly doma samy - Skaly předělává ve Skalici topení - jsou prostě úžasné!

Sázavský klášter a výlet

Kdysi jsme s dalšíma kačerkama hrály noční wherigo - aneb hledání kešky pomocí virtuální hry, ale v realitě. Objevila jsem, že jedno takové dobrodrůžo je i v Sázavě a že můžeme pomoct mnichům stavět klášter.

Kupodivu se nechal přemluvit i Skaly a navečer jsme se vypravili na lov. Je potřeba vždy najít příslušnou zónu a na přístroji se začne odvíjet příběh a následuje nějaký úkol - např. doběhnout k mostu za 100 vteřin, jinak nám odjede Oldřich a nedostaneme denáry potřebné na stavbu :-). Naštěstí na to máme v týmu specialistku, takže vyfásla GPS a vyběhla. Stihla to parádně :-).

Pak jsme byli u Prokopa, ten zas potřeboval stránku z knihy, kterou mu vytrhl čert, od stařenky jsme dostali džbán vody proměňující se ve víno pro Oldřicha a konečně už jsme mohli předat Prokopovi i denáry na stavbu a za odměnu jsme si šli vyzvednout poklad. Vedlo nás to cestou, kde jsme nikdy ještě nebyli a poklad byl opravdu majestátní :-). Tak velkou krabici jsme ještě nenašli. Logbook byl moc hezky zpracovaný, zbytek keše tradičně slabý. Ach jo.

Ještě se nám nechtělo zpátky, tak jsme celému příběhu chtěli nasadit korunu návštěvou Prokopovy studánky a Čertovy brázdy. Zavzpomínala jsem na lov kešky v těhle končinách - s Adél v krosně :-). Cesta vedla lesem, takže po tom pařáku úplný balzám a to ticho!! :-)

Petr tam byl úplně poprvé. V kouzelné studánce si tedy holčičky vyráchaly ty svoje bebíčka a přes Votočnici, aneb louku, kde se Prokop s čertem otáčel, když orali, jsme se vypravili směrem k lávce, kde měla být ještě jedna keška. A byla - na stromě :-). Potkali jsme se tam ještě s dalšíma kačerama, takže jsme se maličko svezli - holčina vyšplhala na strom a podala jí, ale aby to bylo regulérní, vyšplhala tam i Andulka - jen by nedosáhla.

Přes lávku, kolem Ostrova jsme se vrátili k autu a po ručním měření v mapách to bylo příjemných podvečerních 6,5 km.

No a protože měly holčičky slíbený ještě pochod ze Skalice do Sázavy přes Pyskočely, vyrazili jsme v neděli kolem poledního znovu na Sázavu. Já tudy ještě nikdy nešla, Petr prý jen kus. Ono se dá jít i po silnici, to je po rovině, ale není to zrovna bezpečné a navíc tudy jezdíváme autem. Takhle přes kopec to má jinou atmošku. A hlavně - ze silnice vídáme kříž na vrcholku skály a Andulka neustále řešila, jak bychom se tam asi mohli dostat. A ejhle, i tohle přání jsme jí mohli splnit.

Musím říct, že ta vyhlídka je odtud naprosto úchvatná. Připadali jsme si jak bohové na Olympu shlížeje dolů do kraje, zejména na vodáky, kteří se snažili sjet Sázavu na té troše vody, co ještě zbyla. A než jsme se nadáli, byli jsme v Sázavě. Zas jsme viděli klášter z jiného úhlu a prošli takovým místním Beverly Hills - neuvěřitelné baráky tu mají!

Původně jsme chtěli jet zpátky vlakem, ale ten jel až skoro za hoďku, to jsme si říkali, že to budeme zpátky i pěšky. Posilnili jsme se zmrzkou U Myšáka a vyrazili po druhém břehu Sázavy domů. Prvotní krpál byl teda výživný, ale pak už jsme šli vlastně po hřebeni a trošku nás překvapilo, že jsme vylezli v Dojetřicích, kudy jezdíváme na Benešov. Ale aplikace v mobilu ukázala, že je to OK, že to podél vody nejde, tak jsme tedy šli. No zašli jsme si pěkně, ne že ne, ale zas bychom se do těhle míst asi nepodívali, tak to ani nevadilo.

Celkem to bylo po ručním přeměření asi 15 km a ty naše cácorky šlapaly jak hodinky a pak ještě lítaly po zahradě, že toho neměly dost :-). Já teda docela jo :-), hlavně z toho vedra.

Večer jsme se přesunuly do Prahy, od zítra je čeká příměsťák. A Andulka byla spokojená s oslavou svátku :-)

Mirákulum

Letos chladna z rána ta naše Anička není náhodou. Ale je to fajn, prostě léto, jak má být a zas nechápu lidi, kteří si stěžují, že kyselo je moc kyselý a léto moc letní.

Přijela jsem do Skalice už ve čtvrtek, protože na pátek jsme chystali překvapení pro naší oslavenkyni - Mirákulum. Moc tam chtěla konečně jet i s tátou :-). Předpověď počasí je zvláštní - neustále je vyhrožováno bouřkami, ale tam, kde se zrovna pohybujeme my, nespadne ani kapka. A kvůli davům jsme to nechali na všední den.

Adélce jsem to prozradila - potřebovala jsem jí zabavit, aby neječela, že jí bolí nožičkáááá, do které jí před dvěma dny píchla včela a prostě jí to svědí. Nechala jsem jí hádat a stálo to za to :-).

Áďo, kam myslíš, že zítra pojedeme?

Nevím.

Chcete tam jet obě...

A poletíme tam letadlem?

???

No, jestli pojedeme do Španělska!

Ujistila jsem jí, že teda ne, protože od pondělí mají příměsťák, tak to bysme jaksi moc nestíhali.. Ale Mirákulum nakonec odhadla a nebyla ani naštvaná, že to jsou jen Milovice a ne Pyrenejský poloostrov :-).

Ráno jsme tedy vyrazili a po cestě jsme Andulku napínali, jestli tuší nebo ne, ale přišla na to docela brzo, potvůrka chytrá, a měla radost :-).

Ovšem po příjezdu do Mirákula nám trochu tuhly rysy. Přijeli jsme hodinu po otvíračce a několik přilehlých parkovišť už bylo plných. Naštěstí to mají moc pěkně zorganizované, takže navigují, ale my se opotili ještě víc z těch davů. Nakonec to nebylo až tak strašné - přece jen je areál obrovský, ale rachot to je, to ne že ne. Možná jsou kolikrát horší rodiče než děti.. Opět se tam paní rozčilovala, že musí platit za děti - nějak to nechápu - 100 Kč za osobu mi přijde úplně banální ve srovnání s tím, co ten park nabízí! Ať je vezmou na pouť, když jim to připadá drahé..

Obešli jsme všechno možné a nejlíp nám bylo na lesní stezce - tam byl relativně klid a chládek. My fakt nejsme davoví týpci.

Bohužel došlo i na zranění a úrazy - nejdřív Adél - opět scénka, protože probíhala u vodních postřikovačů a pak se jí na ty mokré nohy nabalil prach, rovná se - podráždění té bodlé nožky a herecký výstup na Oskara. Vyřešila jsem to papírovým kapesníčkem přilepeným k chodidlu :-). No a pak Andulka - holky si šly prolézt "nízká lana" a zrovna říkám Skalymu, poté, co Andulka prošla po protáčející se kládě a Adélka po nějakých houpacích prknech - stejně jsou ty holčičky šikovné, jak to pěkně zvládají! A v tu chvíli Andulína přešla na naprosto obyčejný žebřík, podívala se na nás, šlápla blbě a propadla šprušlema. Takže sedřená noha a hlavně stehno natlučené. Chuděra malá. Takže další obkládek - no musím upřímně přiznat, že nejsem úplně ošetřovatelský typ. Naštěstí to za chvíli rozběhala, ale stehno má moc pěkné :-(.

Když se holčičky dosysta vydováděly, mohly jsme konečně zavelet k východu - my to ho měli plné brejle - ten rachot, pařák, přesouvání se k jednotlivým atrakcím, prostě akční zábava :-). Ještě jsme si šli kousek odsud ulovit kešku a tradá zpátky. Po cestě jsme zrovna potkali milovická paterčata a odlovili ještě jednu, kterou zakládali naši kámoši, takže hlavně proto jsme si u ní udělali zastávku.

Měla jsem radost, že po dlouhé době (nepočítám Madeiru), jsme zase za kačery.

Čechové na Řípu

Ano, konečně jsme vzali ty naše holčičky na Říp a ne na řípu, jak pravil klasik Jára Da Cimrman. Co je pro muslima Mekka, to je Říp pro každého Čecha - praví nápis nahoře na hoře. Náš první výstup na Říp se totiž traduje rodinou (co zas ta prdlá Bára vymyslela)  a jest zaznamenám ještě v papírových análech :-).

To jsem si kdesi přečetla, že bude slunovrat a že je velmi zajímavé dojet k menhiru v Kloboukách u Slaného a pozorovat východ Slunce. Ten den je totiž v zákrytu menhir, Říp a Slunce. Proto je i menhir umístěn zrovna tady. Protože mě Skaly miluje a miloval :-), souhlasil. Musím říct, že i Tamina se na nás dívala divně, proč plašíme tak brzo ráno (vstávali jsme někdy kolem třetí) a ač výlety milovala, nechtěla bych jí vidět do psího mozku :-).

U menhiru byla už slušná skupinka a hlavně pán, který nám vyprávěl o Keltech a magických místech. Bylo to zajímavé a protože už jsme prostě byli na výletě, vzali jsme to právě na Říp. Nevím, jestli se mi ještě někdy poštěstí tam být před šestou ranní, ale atmošku to mělo neskutečnou!

Tentokrát jsme si to tedy naplánovali na odpoledne - Petr měl ráno ještě nějakou práci a dopolka přišla mamka na oběd, aby se potěšila s holčičkama než se poletí potěšit s Emičkou. Nakonec jsme z domova odjížděli až kolem čtvrté, ale stejně bylo vedro, tak to nevadilo. Krpál je to pořádný.

Tou pozdní hodinou bylo i fajn, že jsme potkali jen minimum lidí. I když teda někteří opět stáli za to :-). Holčičky to vyběhly jak srnky, nám to dalo trošku víc zabrat, ale po cestě jsme zmákli ještě kešku. S keškama je to tu docela vtipné - Říp je vysloveně magnetická hora, takže GPS lítala jak šílená.

Směrem k pražské vyhlídce byly na zemi rozsypané lentilky. Adélka to okomentovala: Tady měl asi někdo pocit, že les potřebuje nakrmit! :-)  A vyhlídka je úchvatná. Prohlédli jsme si i rotundu, jak jinak, a sešli druhou stranou k vyhlídce opačné a tady prý praotec Čech usoudil, že je to VONO. Nevím, proč jsem si myslela, že to právě bylo na té směrem ku Praze.

I tady byla keška a dolů k autu jsme se přesouvali tou nejpřímější cestou - vzpomínali jsme na Madeiru, kde jsou ty terény podobné :-). Holčičkám to připadalo prostě krátké :-), tak jsme si cestu domů prodloužili ještě na Pankrác, kde jsem potřebovala něco vyzvednout a následně jsme se šli najíst do Chýše. Anička - kuchařka se ptala, co slavíme, tak jsme odvětili, že výstup na Říp :-).

BTW - Říp je prý ve staroslovanštině Hora.

Ještě musíme na Sněžku a taky na Milešovku :-).

15?

Vzhledem k Adélčině rekonvalescenci a mému chrchlání, odpískala jsem Mistrovství světa Báječných žen. Docela mě to mrzelo, ale nebyla jsem absolutně ve stavu, kdy by mě i malé popoběhnutí neuvádělo do stavu tuberkulózního záchvatu kašle a aby běžela jen Andulka - na to je Česká Třebová přece jen trochu z ruky. Tak snad příště. Místo nás odjely na závod jen můj roll-up a dárečky, protože jsem byla sponzorem akce.

Vymyslela jsem si proto aspoň výlet na Jemniště. V červnu jsme oslavili 15 let od svatby a Adélčin stav neumožňoval vrátit se na místo činu. Naposledy jsme tu byli před pěti lety :-).

Nádvoří vypadá o dost jinak - sazeničky už nejsou maličké, ale krásně sestříhané do tvarů. Donutila jsem Skalyho, aby mě vzal opět do náruče a než nás Andulka vyfotila, tak mu ruplo v zádech... ehm... to mi ta fotka fakt za to nestála... Celou prohlídku zámku hekal a významně se rovnal. Naštěstí ho to pak přešlo.

Po prohlídce jsme se zastavili v zámecké cukrárně a zrovna prodával vstupenky sám pan hrabě, tak jsme ho holčičkám ukazovali. No, mohl by si pořídit slušivější outfit :-D. Tohle byl asi svetr po předcích... A po sladkých orgiích nám nic nebránilo v návštěvě zámeckého parku.

Viděli jsme klokany, lamy, osla...a aranžovali se do různých pozic :-). Počasí bylo tak akorát, skoro jako v roce 1999. Hned bych si to zopákla :-). Každopádně je to moc pěkné, když vidíme, jaký báječný výsledek (A+A) má to naše manželství. :-)

V neděli navečer jel Skaly na ryby do Sázavy a pak volal, že mám přivézt holky, že to bere moc pěkně a že si to užijí. Takže mi nezbylo nic jiného, než sbalit pruty a sedačky a odjet na Sázavu 5 :-). Ale je to krásné místo. Kousek od jezu, naproti se tyčí klášter, vodáci už jsou ukotvení a neprudí. Fakt paráda. A ryby opravdu šly, i já jsem si vytáhla spoustu čudel a jednoho kapra. Aňa už zkušeně nahazuje, Adél chytá na malý prut u břehu a nestačíme jí to sundavat z háčku.

Pouť

Prokopská pouť v Sázavě nás málokdy mine :-). Skaly byl sice na závodech, ale to prostě nemůžu holčičkám udělat, aby nejely :-). Andulka stále vzpomíná na to, jak jednou přišla bouřka (v podstatě jako každý rok) a vítr byl tak silný, že létaly stánky.

Mamka přijela do Skalice, aby jela s námi na pouť. Ještě než jsme došly ke kolotočům, zažila jsem si adreanlinu na tři kolotoče. Potřebovala jsem někde zaparkovat a v boční ulici to vypadalo, že jedno místečko by se našlo. Bylo to ale u zdi, tak jsem vysadila mamku s holkama a že tam nacouvám, jenže ouha, nestačilo to. Tak jsem na ně houkla, že zaparkuju jinde a že se potkáme u kolotočů, ať tam zatím dojdou.

Vyjíždím na hlavní, přede mnou frajer a že bude odbočovat doprava. Stála jsem za ním, čekala až odjede, on popojel a najednou si to rozmyslel, zařadil zpátečku a na plnej plyn se vracel. Byly to pikosekundy, ale mně to připadalo jak ve špatným filmu - řítil se na mě na tu zpátečku, evidentně vůbec netušil, že já tam stojím a mně v hlavě stihlo prolítnout - to bude řacha, zničí mi auto, kdo to zaplatí a hlavně - jak budu jezdit a jak se odsud dostaneme a ještěže ty holky vystoupily. V tu chvíli mi konečně zapnul mozek na nouzový režim a  zatroubila jsem. Ten magor dupnul na brzdu asi tak 2 cm od mého předku a ještě se díval, co tam jako dělám a proč na něj troubím... zařadil a zmizel. Já se klepala jak drahej pes z množírny a pak jsem tedy odjela taky zaparkovat na nějaké bezpečnější místo.

Mamka to sledovala z povzdálí s holčikama a říkala, že na něj začala křičet - to on ale neslyšel - taky z toho byla hotová. Já vylezla z auta a nohy jsem měla jak z gumy. A nedodala mi pirátská loď, na kterou mě holčičky vytáhly :-D. To jsem fakt měla pocit, že vrhnu mladý proti srsti, takže jsem s díky odmítala Andulčiny návrhy na další šílenosti i přes argument - ale loni jsi tam se mnou byla... ano, a právě proto tam nechci letos :-D.

Jsem ráda, že se Andulína ode mě učí i to, že když někam chci jít, nepotřebuju mít za zadkem někoho dalšího - buď jde nebo ne. Takže chtěla jít na malou horskou dráhu? Chtěla. Chtěla s ní jít maminka? Nechtěla. Tak šla sama a užila si to! Kdybych jí do života nepředala nic jiného, tak už i tohle má obrovskou cenu a jsem na to hrdá! :-)

Do domu hrůzy šly i Novačky - Adélka jela první s mamkou, pak Hanka s Natálkou a nakonec jela Andulína s Týnkou. Týnka z toho měla největší trauma a nejvíc se bála. Mrňavky se chechtaly a my, dospělačky, jsme měly pocit, že absolutně největší hrůza je vstupné do této atrakce. To je opravdu děsivé.

Průběžně jsme se s Novákovejma rozcházeli a zase scházeli, samozřejmě musely holčičky i do zorbu a pak začalo trošku poprchávat a když jsme se dívaly mezi stánky a hledaly něco dobrého, spustila se tradiční prokopská bouře a slejvák jak blázen :-). Stánky teda nelítaly, ale i tak jsem si říkala, že jsou stateční ti, co neslezli z některých atrakcí (včetně provozovatelů). My se nacpaly do jednoho stánku s občerstvením - chtěly jsme se stejně najíst, ale nejdřív museli přidat plachty a zachránit zásoby. On teda i ten pohled na stékající vodu do zásuvky byl poměrně adrenalinový i bez příplatku. Ale bylo vedro a ač jsme promokly docela dost, bylo to vlastně příjemné :-). Než jsme došly k autu, byly jsme zas suché.

Plzeň

Potřebovala jsem vypravit do Plzně za jednou novou holčinou (no ne že bych tu nebyla hned začátkem prázdnin, ale to jsme se ještě neznaly :-)). Vymyslela jsem to geniálně! Já půjdu na schůzku a 3/4 rodiny do plzeňské ZOO a pak navštívíme Techmánii.

Vyhodila jsem u vstupu a odjela na místo určení. Všechno jsme probraly a miláčkové mezitím stihli nejen ZOO, ale i Dinopark. Původně jsme chtěli jít společně na oběd, ale moje schůzka se protáhla, tak už to hladovci nevydrželi a najedli se na místě. Já jsem se podle toho také zařídila a vyzvedla je opět u vstupu.

Přesunuli jsme se do Techmánie (jakože zatím náhrada za IQlandii :-)) a moc se nám tam líbilo. Zkoušeli jsme různé pokusy, jen 3D planetárium jsme nedali ani tady - na to jsme přijeli příliš pozdě. Andulína těžila z toho, že je menšího vzrůstu, takže když se jí to hodilo - v dětské části - bylo jí najednou osm a když chtěla jezdit na segway, zázračně vyrostla do 140 cm :-).

Já měla v jednu chvíli pocit, že tam svého drahého manžela připojím k nějakému elektrickému obvodu. Stály jsme s Andulkou frontu na segway a říkám mu - vyfoť nás! Jo jo ... a pak začal študovat nějaké naprosto úžasné popisky a za celou dobu nezvedl od toho hlavu, takže nemám jedinou fotku! Grrrrrr. Tak jsem mu velmi pěkně poděkovala!

Byli jsme se podívat i v sekci, kde je právě 3D planetárium a nabízeli tam možnost vyzkoušet simulátor pro kosmonauty - jen jsem se dívala, co to s těma lidma dělá, už mi bylo špatně. :-) A opět - možnost vyfotit se ve skafandru jakože na Měsíci - poprosila jsem Skalyho, ať mi tedy udělá fotku aspoň tady. No udělal, ale jaksi tam není ten celek, který je zrovna v tomto případě žádoucí. Asi ho budu muset poslat na nějaký kurz základního focení...

Holky si tu vyzkoušely vznik tornáda, to je bavilo hodně. No vydrželi bychom tam mnohem dýl, ale otvíračka je dost krátká, což mi moc hlava nebere, zvlášť v létě, takže nás "po chvilce" vykopli.

Ale je fajn, že se dá spojit příjemné s příjemně pracovním :-).

Červen

Poslední týden v květnu byl hodně cestovací - Andulka měla školní výlet na Karlštejn - to bylo docela vtipné, protože v Praze byl ten den jeden přívalový slejvák za druhým a na Karlštejně lehce sprchlo :-). Docela jsem obdivovala odvahu paní učitelky, když dala čtvrťákům rozchod na dvě hodiny a oni si sami museli ulovit něco k jídlu. 

Andulína říkala, že je v restauraci obsluhovali naprosto v pohodě a že to bylo fajn. Na sraz se dostavili všichni včas a bez jakýchkoliv problémů. Možná je dobré jim dát víc volnosti a nestát jim pořád jen za zadkem.

Já jsem byla v Roudnici nad Labem a pak ještě v Kamenici nad Lipou a Humpolci, kde jsem si objížděla nové nadšenkyně do Eurony :-). 

Holčičky remcaly, že už dlouho nebyly u babičky a tak si dohodly přespání. Užily si to parádně, ale už cestou tam mi Adélka málem usnula v metru, tak jsem to brala tak že je hodně unavená. Ale prý ani nechtěla moc být na hřišti a v neděli večer, když jsem si je vyzvedla, tak byla už úplně marná a naměřila jsem jí skoro 40C. Už i já jsem dala paralen na sražení horečky. Dva dny byla v pohodě a pak zase jí to vylítlo a to se opakovalo celý týden, takže jsme zašly k doktorce a ta to vyhodnotila jako virózu, pravděpodobně navíc nějaké podráždění s možností alergie, protože Adélce nepřestával kašel a nezabíralo vůbec nic. Dostala tedy sirup na roztažení dýchacích cest s tím, že se máme přijít za dva dny ukázat. Za dva dny se ukázalo, že má hodně velký zánět průdušek a jak měla zúžené cesty dýchací, tak to tam bylo tak nacpané tím hlenem, že to doktorka nemohla ani slyšet. Až ten sirup to uvolnil. Takže ATB a ve finále se Adélka do školy už nepodívala, jen pro vysvědčení.

Já jsem byla na kontrole na urologii, urografie dopadla dobře, ale paní doktorce se pořád nezdálo cosi na těch ledvinách, takže mi naplánovala ještě CT.  V daný den jsem tedy vyrazila do Vysočan a projela se tunelem několikrát tam a zpátky. Jako bonus mám DVD s obrázky, jen mi kapánek chybí ta znalost anatomie :-). Ale na další kontrole na uro je prý všechno OK, na ledvinách mám malé cysty, ale to prý je naprosto normální. V pořádku  mám i všechny ostatní orgány v břiše, i obratle. Jupí!

Adélce unikla dvě vystoupení s baletem, nějaká ta oslava a různé další aktivity, ale aspoň se z toho měla čas dostat. Navíc je moc fajn, že je to dítě rozumné, takže jsem občas mohla odejít něco vyřídit, nakoupit apod. Ona si mezitím hrála a v klidu počkala. Zas jsem si říkala, jak miluju Euronu, že mě neprudí žádný šéf a můžu si pracovat podle svého a podle potřeb svých dětí.

Na víkend jsme jeli do Skalice - Adélka sice nemohla kvůli ATB na sluníčko a běhat, ale to taky byla schopná dodržovat, tak nebyl důvod zůstávat v Praze a já jsem v neděli jela na prezentaci do Slaného. Jenže se jak na potvoru udělalo fakt hodně velké vedro a lidi dali přednost koupáku.I tak to ale nebyl propadák a Eurona bodovala. Dokonce mi jedna dáma přinesla ponožky dcerky - byly původně bílé a holčička v nich prošla jakousi zabahněnou loukou, kde byla navíc posekaná tráva. Ty ponožky fakt byly síla, ale i přesto, že na místním WC byla k dispozici jen studená voda, povedlo se je uvést skoro do původního stavu - definitivně se tak stalo až když je paní vyprala doma. A tohle mě na tom baví. Nemožné ihned, zázraky do tří dnů :-). 

Já jsem si také udělala radost a pozvala si Olgu Rochowanskou - byla jsem u ní už na konzultaci na Andělu a teď mi přijela probrat šatník. Nejdřív jsme dělaly barevnou typologii, které barvy ano a které ne - je fakt neuvěřitelné, co dokáže malá změna odstínu. A pak jsme šly k té mé skříni a zkoušely různé kombinace a ona mi radila, co si ještě pořídit, co by bylo lepší změnit, jak třeba stačí změnit délku rukávu a hned je výsledek jiný, ukázala triky se šátky a šálami, bylo to prostě moc fajn. Mailem jsem pak ještě dostala hromadu rad a doporučení, které oblečení je to pravé. Myslím na to vždycky, když jedu prezentovat a preferuji teď trochu jiné barvy než dřív. :-)

Mám i domluveno, že až budu zas shánět nějaké oblečení, půjde Olga se mnou a pomůže mi. Pro mě je to úžasné, nesnáším nakupování!

19.6. jsme se s mamkou vypravily opět na zámek na Dobříši - Lenka měla promoci, tentokrát magisterskou. Fakt před ní smekám klobouk! A tentokrát nedošlo k žádnému renoncu v hymně a i jsme neměli takové zpoždění jako minule. Přece jen je těch magistrů méně než bakalářů. Bylo to moc pěkné a slavnostní den jsme završili večeří na Písnici v Božské komedii. Musím říct, že mému rozmlsanému jazýčku tam opravdu hodně chutnalo. Prostředí krásné a obsluha milá. 

A pak už bylo vysvědčení - obě holčičky měly samé jedničky a první rok v nové škole skončil. Zhodnotím to tak, že jsem hodně ráda, že jsou obě jinde. Fakt to za to maličké dojíždění stojí!

Víkend jsme měli strávit u Pejcharů na chatě i s Dráčkovejma, ale Adél měla být ještě v klidu cca 14 dnů a aby se to nepletlo, chytla jsem to asi od ní, takže nakonec s nimi odjela jen Andulína. 

Pověst o škole

V rámci slohu měly děti napsat pověst o škole :-)

Větší než malé množství

V pátek se děti neučili - měli něco jako branný den, ale bez masek a igeliťáků :-) - Andulínina třída šla někam na procházku a na zmrzku, Adélčina jela na Bambiriádu do Letňan, kde to bylo pod patronací hasičů. Adélčina třídní je totiž hasička :-).

Já jsem odfrčela ráno s Tiinou na manažerské konzultace do Eurony a než jsem se vrátila, byli miláčkové už na cestě do Skalice. V Kácově jsou totiž tradiční rybářské závody. Holkám jsem kvůli tomu pořídila i nové, teplounké spacáky. Jen předpověď nic moc - byly hlášeny přívalové deště, přesto chtěla Andulka jet s tátou za každou cenu. Adélka ne, tak zůstala s babičkou a dědou.

Přívalák přišel do Prahy, naštěstí asi hodinu po mém návratu. Byla to docela síla a čarovala jsem, aby to přešlo než vyrazím do divadla. Mám teď ve skupině novou holčinu, která v Karlíně tančí a nabídla mi, že občas má k dispozici režijní vstupenky, no kdo by to nebral! :-)

Mohla jsem tak jít na Větší než malé množství lásky a vzala jsem s sebou Zuzku. Nějak jsem tušila, že to není zrovna představení pro naše holčičky. .-)

Vždycky jsem ujížděla na písničkách Lucie, takže jsem si to maximálně užila, se Zuzkou jsme si pozpěvovaly celé představení, bylo to i vtipné. Hrála nám Bára Poláková a David Kraus, pak Martin Písařík, Lukáš Vaculík a oblíbenec Václav Vydra, z toho jsme zas učůrávaly smíchy.

Navíc jsme ke každé vstupence dostaly perníkového medvídka :-). Tak jen doufám, že je "čistý"... :-)

Další oslava, třídní schůzky a tak dále..

V pondělí jsem byla na zajímavém školení ohledně prodeje a hlavně se na takových akcích dobře navazují nová obchodní partnerství, což se mi, pravděpodobně, podařilo :-).

Andulka zrovna skládala ve škole zkoušky z angličtiny - chodila na přípravku a teď to vyvrcholilo. Jejich škola spolupracuje s British Council a tuto možnost nabízí. Jsem moc ráda, protože zírám, jak moc se za ten necelý rok zlepšila. Přece jen má teď angličtinu každý den a hlavně s lidmi, kteří jí umí lépe než paní učitelka po měsíčním kurzu. Nehledě na rodilé mluvčí. Bylo to vidět už v Maďarsku a hlavně pak na Madeiře.

Výsledky se dozvíme za měsíc, nicméně říkala, že to bylo fajn, navíc dostala téma sport, což byla nadšená :-). Vidím v tom pozitivum i proto, že jí vlastně nevadí dělat nějaké testy a naopak se na ně těší. Jsem ráda, že to tak má, to se jim snažit hustit do hlaviček - když už něco dělají, tak ať si to na maximum užijí!

V úterý jsme byly na dobročinném bazaru na Míráku, kde jsem byla jedním ze sponzorů. Koupila jsem si pár hadříků za hubičku a ještě jsem pomohla dětem - to mě baví :-). V září se těšíme znovu, jen bych možná vyrazila už dopoledne, to tam bude určitě ještě spousta lepších kousků :-).

Ve středu nás "propustili" z ortopedie z Bulovky - dostaly jsme závěrečnou zprávu po rehabilitacích, teď už se jen dovolat na ortopedii a objednat.. nějak se mi nedaří, buď mají obsazeno nebo to neberou..

A na odpoledne jsme měli zamluvenou Chýši na hromadnou oslavu 10.narozenin čimických dětí. Vzhledem k tomu, že se konečně udělalo léto, běhaly děti venku a užívaly si to na maximum. My jsme pak měli večer ještě Býčí party - je nás opravdu hodně, co slavíme narozeniny v květnu.

Ve čtvrtek jsme šli na třídní schůzky, takže mamka se nám postarala o děti. Na obě holčičky jsme slyšeli velkou chválu, tak nás to moc potěšilo. U Andulky jsme probírali i příští rok a gympl - paní učitelka říkala, že vidí na gympl tak 3 děti a to samé kluky. Při konzultaci Andulku chválila, že je šikovná a chytrá, jen prostě pomalá. Pro mě vlastně fajn zpráva - o gymplu jsem nikdy nebyla přesvědčená, že je to to pravé ořechové a brala jsem to jen jako možnost, aby utekla z Libčické pryč a nemusela tu na druhý stupeň.

Teď to tak řešit nemusíme a v klidu si užije základku a nebude muset rezignovat na svoje záliby. Ono je těch dětí momentálně stejně velký přetlak, takže se na gymply zas budou dostávat jen ti, kteří na to fakt mají a nebudou se tam zbytečně trápit ti, u kterých to chtěli hlavně rodiče.

Edit:

Dopisuji se zpožděním, Andulka zkoušky udělala na plný počet bodů, tak jsem měla obrovskou radost a jsem na ní neskutečně hrdá!

Není IQ jako IQ

Family foto

Původně jsme se chtěly jet za Petrem podívat na závody, ale já byla na pondělí objednaná na tu urografii, takže jsme ze Skalice odjely už v sobotu, abych se v neděli mohla připravit - dostala jsem přesné instrukce co a jak mám dělat a od oběda jsem nesměla jíst a jen si brát nějaké prášky a čípky na pročištění.

Ráno jsem pak měla zbodnout dva dithiademy, abych náhodou neměla reakci na kontrastní látku. Důrazně bylo napsáno, že nesmím řídit. Petr proto přijel ze závodů domů, aby odvedl holky do školy, já měla být na Bulovce na 7:30.

Následně jsem pochopila ten zákaz řízení - měla jsem pocit, jak když mám totální kocovinu. Všechno se se mnou pěkně točilo a houpalo a měla jsem naprosto zpomalené reakce. Na rentgenu byli zas všichni moc milí a vysvětlili mi, jak to celé probíhá.

Takže mě postupně snímkovali, pak do mě napustili kontrastní látku a pak jsem musela přijít za hodinu na další snímkování, ale nesměla jsem jíst, pít, čůrat... nejhorší bylo to poslední :-). Po snímku jsem se konečně mohla jít vyčůrat a následoval snímek vyprázdněného močového měchýře a cest.

Pobavilo mě, když doktor chválil sestřičku, že mě pěkně vyfotila - prý - paní je mladá, štíhlá a fotogenická :-). Ano, ano, hlavně ta fotogeničnost hrála roli, když mi fotili podbřišek :-).

Tak teď už se jen objednat na urologii a dovědět se, co dál.

Po vyšetření pro mě přijel Skaly, já byla úplně nemožná a zbytek dne jsem prospala.

Druhý den jsem se probudila už fit a o rok starší :-).

Na sobotu nám Andulka naplánovala rodinný výlet na Okoř - měly tam být středověké slavnosti. Nicméně počasí se velmi zhoršilo a já si nemůžu dovolit zmoknout a nastydnout, takže jsme se nakonec poflakovali doma a kapánek resuscitovali domácnost.

A v neděli jsme vyrazili do Liberce - v Junioru byla reportáž o IQ landii, jak je to tam super. V IQ parku jsme byli naposledy při dovolené v Lužických horách v roce 2009 a už tenkrát se nám tam hodně líbilo, tak proč by ne.

Holky chtěly nejprve do Lunaparku - přece jen jim kvůli počasí utekla pouť ve Skalici - když si to pak člověk přepočítá, tak zlatý Lunapark! Vstupné nás všechny přišlo na 350, protože jsme měli zároveň i IQ park a užili jsme si kolotočů, houpaček, autíček i elektronického býka. My jsme si dali se Skalym zápas ve stolním fotbale, nakonec to skončilo plichtou :-). V basketu jsem ho porazila. Ubrali tam trenažéry, to mě docela mrzelo a celkově je vidět, že dobu největší slávu má Babylon za sebou, ale i tak to bylo fajn.

Víc jsem se ale těšila do IQ parku. Tam jsem se vyblbli opravdu dosytosti, je to rozšířené o další dvě patra. Jen jsme pořád nemohli najít to 3D planetárium. Andulka se tedy doběhla zeptat na informace a tam jí řekli, že jsme v IQ parku a planetárium je v IQ landii, která je v budově přes ulici... ehm..Tam navíc zavírají v pět, takže už nemělo smysl se přesouvat. No fakt by mě nenapadlo, že to budou dvě rozdílné věci! Ale zas je důvod přijet příště :-).

Prodloužené víkendy

Na prodloužený víkend jsme se přesouvaly do Skalice - Adélka měla kroužek, takže jsme mohly jet až odpoledne a když jsem viděla situaci na silnicích, posunula jsem to na pozdní večer. Proč stát v koloně, když můžou být radši holky venku.

Po cestě jsme viděly ve všech vesnicích zapálené vatry a někde měli i stánky a pouť. Ve Skalici byl vidět oheň na hřišti - holky se tam moc chtěly podívat - v podstatě to ještě nikdy nezažily - buď bylo hnusně, nebo jsme někde byli nebo tam zrovna nic nebylo.

Tak jsem říkala, že tam na chvíli zajdeme a omrkneme a hodně nás překvapilo, že tam nebyli skoro žádní lidé. Když si vzpomenu na čáry za našeho dětství - to se sešla celá ves, my lítaly po okolí, nikdo nevěděl, kde jsme a puberťáci pak chodili nahoru na Homoli, kam malí nesměli :-). 

Takže za chvíli jsme šli zpátky a zapálili si čarodějnici, co Skaly vyrobil, když na nás čekal :-). Holky pak lítaly ještě po zahradě dlouho do noci, já se přesunula opět do postele, odkud jsem vylézala jen vždycky na chvíli. 

Konečně jsme následující týden i skončily s rehabilitacemi a na další prodloužený víkend jsme měli jet na desátý megasraz. Já jsem si ale netroufla - bála jsem se hlavně prostydnutí a také toho, že pojedeme někam na výlet a já nebudu moct jít na záchod. Navíc Skaly měl Přebor ČR, takže jsem věděla dlouho dopředu, že nepojede s námi a já se necítila celkově natolik fit, abych to sama dala. S těžkým srdcem jsem to tedy odpískala a jeli jsme do Skalice.

Skaly nakonec skončil 11., což je moc pěkné a hlavně si to užil, parádně si zachytal. Dokonce chytil 80 cm amura, tak se na něj chodili dívat.

Oslavy naší desetiletky

Po návratu z Madeiry slavila Andulka své 10. narozeniny se spolužáky ze školy. Renda mi dala skvělý tip - minigolf v O2 aréně a navíc byla zrovna na Slevomatu akce, takže jsem nakoupila vouchery a mohli jsme vyrazit.

Děti jsem vyzvedla u školy a společně jsme jeli na golf. Je tom tam moc fajn, příjemná obsluha, skvělá domluva a pro mě takové déja vu - v těchto prostorech kdysi mívala Eurona svou kancelář. :-)

Rozdělili jsme se do týmů a prošli všechny stanoviště - někde to šlo líp, někde hůř, ale bylo to moc fajn. Na závěr jsme si dali naprosto luxusní tiramisu a jeli zase zpátky ke škole, kde byl rozchod. Já jsem to přežívala silou vůle, bazén na Madeiře se mi evidentně nevyplatil. Zas jsem začala mít bolesti močáku.

Petr jel do Skalice napřed, aby připravil vše na rodinnou sobotní oslavu a my měly přijet v pátek večer. Jenže jsem to prostě nedala a ráno jsem musela na Bulovku na pohotovost. Nejdřív mě sprdla sestra, že jsem to určitě věděla dřív, tak jsem jí ujistila, že to začalo fakt hodně až v pátek odpoledne a že jsem čekala, jestli se to zlepší a protože mám velmi nepříjemnou zkušenost, kdy mi zánět zasáhl ledviny a já zvracela bolestí, nemohla jsem to už vydržet do pondělka.

Zrovna ale měli ranní vizity, tak mě upozornila, že budu čekat asi dlouho. Naštěstí si mě všimla i paní doktorka a říkala, že to maximálně urychlí, tak to čekání bylo "jen" něco málo přes hodinu. Když pak sestra viděla mé hodnoty z moči, obrátila a byla velmi příjemná. Ve zprávě jsem si pak přečetla, že jsem měla všechny hodnoty v plném poli..

Paní doktorka mě vyšetřila a objevila v ledvinách pískoviště pro tři školky, takže mi rovnou napsala žádanku na urografii, napsala silná ATB a vyslala mě domů s tím, že mám jít do postele a pořád pít a rodina má kolem mě skákat.

Mezitím jsem volala i Petrovi, že jsem skončila na Bulovce a tak byla na něm příprava dortu. Piškot jsem měla upečený, ten odvezl, naštěstí, s sebou,

pudink uvařit umí, jahody tam také naskládal, jen poprvé dělal želatinu. Ale dort se mu povedl, byl výborný! Jen teda trošku víc protekl kolem krajů, takže byl luxusně vlhký :-).

Vyzvedla jsem si v lékárně nálož farmatik a vyrazila pro holky, abychom se přesunuly do Skalice. Nakonec jsem venku seděla pěkně zabalená v dece a softshellovém oblečení. Andulka si oslavu užila (kolobrnda měla obrovský úspěch), což jsem moc ráda a já byla ráda, že si můžu jít konečně lehnout. Ve finále jsem proležela skoro týden.

Minimalizovala jsem aktivity - s Andulínou ráno na rehabilitaci a pak zas do postele. Holčičky naštěstí chodí domů už i samy, takže jsme to zvládaly v pohodě. Petr měl totiž zrovna práci ve Skalici, kterou musel udělat.

K zubaři s Andulkou vyrazila mamka - původně měla jít na trhání, protože se jí u zoubku dělal váček. Když to pak paní doktorka viděla, zjistila, že má uvolněnou plombu, která tam dělá neplechu. Celé to bylo hodně hluboké, ale zub zachránila a trhat ještě nemusela. Andulína byla nadšená - ne že by se bála trhání, ale spíš té umrtvovací injekce. Jinak vrtání snáší naprosto v pohodě. Nechápu, v tomhle fakt nejsou holky po mně, ale jsem za to ráda.

Fotky tady a tady