Fašismus

Svazek liktorských prutů se sekyrou, fasces, je původní symbol fašismu a dal mu jméno

Fašismus je politická ideologie řazená ke krajní pravici, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. V užším a původním smyslu označuje italský fašismus (italsky fascismo, od fasces, římského symbolu moci), politické hnutí vedené Benitem Mussolinim a vzniklé po 1. světové válce, které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích.

V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 vznikl Fašistický manifest, jehož autory byli Alceste De Ambris a Filippo Tommaso Marinetti. V témže roce Mussolini založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Fašismus, který se brzy začal z levicových pozic posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa.

Německý nacionální socialismus, čili nacismus, rovněž vyrůstal z nacionalistických a socialistických kořenů. Vůdce nacistů Adolf Hitler hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, puč roku 1923 však selhal a Hitler se na čas dostal do vězení, kde napsal knihu Můj boj (1925–1926). Další příležitost mu nabídla až světová hospodářská krize, během níž se Hitler roku 1933 dostal do čela státu a rychle si přisvojil diktátorské pravomoci. Také on pak brzy potlačil levicové elementy ve své straně. Oproti italskému fašismu byli nacisté mnohem více rasističtí, což vedlo ke genocidě Židů a dalších skupin obyvatelstva. Agresivní nacistická mezinárodní politika nesla hlavní vinu za rozpoutání druhé světové války. Porážka Itálie i Německa roku 1945 vedla k zániku obou režimů a zničení fašismu jako významné politické síly. V řadě zemí včetně Česka je nyní fašistická propaganda postavena mimo zákon a i v zemích, kde tomu tak není, nemá čistý neofašismus rozhodující vliv.

Kromě krátkodechých loutkových režimů, jako byly ustašovské Chorvatsko (1941–1945) a vláda národní jednoty v Maďarsku (1944–1945), žádné další fašistické státy nevznikly. V řadě evropských zemí však existovaly konzervativní diktatury s fašistickými rysy nebo podporované fašisty. Patří sem například frankistické Španělsko (1939–1975), Salazarem založený portugalský „Nový stát“ (1933–1974), Dollfussův a Schuschniggův autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), Metaxasovo Řecko (1936–1941) nebo válečné Slovensko (1939–1945). V mnoha dalších zemích světa pak existovaly fašistické organizace, některé s nezanedbatelným vlivem, které se nedostaly k významnému podílu na moci. Byli to například Mosleyho fašisté v Británii, klerofašističtí belgičtí rexisté nebo česká Vlajka.

Definice

Termín fašismus (italsky fascismo) se používá v řadě různých významů od nejužšího, zahrnujícího pouze italské přívržence Mussoliniho, až po nejširší, označující všechny pravicové autoritativní režimy, což vede k pochybnostem o užitečnosti takového pojmu. Někteří badatelé například odmítají spojovat italský fašismus a německý nacismus do jedné kategorie proto, že zatímco pro Němce byl rasismus a antisemitismus zásadním prvkem programu, měl Mussolini ve svém hnutí řadu židovských členů, takže se obě ideologie jeví jako vzájemně neslučitelné. Přitom se však italský fašismus ostře vymezoval proti domorodému obyvatelstvu v afrických državách Itálie. Odborníci považující obecný pojem fašismus za užitečný vedli dlouhá desetiletí spory o přesnou definici tohoto pojmu.

Radikální obnova národa: budoucí Berlín, plánovaný nacisty

Fašismus navíc ve srovnání se staršími politickými proudy postrádal jednotnou systematickou doktrínu a jasný program, vyznačoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů i prostředků. Ideje, které se tradičně užívají k definování fašismu, jako jsou nacionalismus, rasismus, korporativismus a iracionalismus, proto nikdy úplně necharakterizují všechna vývojová stadia všech fašistických hnutí.

Marxističtí teoretici fašismus od počátku chápali jako do krajnosti dovedený, agresivní kapitalismus. Oficiální definice, přijatá Kominternou roku 1935, fašismus popisuje jako „otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších složek finančního kapitálu“. Tento přístup ovšem nedovedl vysvětlit, proč fašistická hnutí vznikla nejen v zemích rozvinutých, ale i v zaostalejších státech, nebo proč se přívrženci hnutí výrazněji neprofilovali třídním původem, ale věkem – fašismus byl výrazně mládežnické hnutí. Marxisté také zřejmě přecenili vliv velkokapitalistů na Mussoliniho či Hitlera, a naopak měli tendenci ignorovat levicové aspekty fašismu.

Liberální teoretici se v hodnocení fašismu dlouho neshodovali. Někteří, jako Ernst Nolte, fašismus psychologizovali, ba démonizovali jako reakci na údajné hypnotické působení diktátorů, čímž ospravedlňovali jeho řadové přívržence a vydělovali fašismus z kontextu dějin evropské moderny. Jiné teorie zase fašismus umísťovaly do blízkosti jiných moderních politických ideologií a hnutí, například marxismu, aniž by byly schopny dobře odlišit specifika těchto směrů. Spor se vedl také o to, zda fašismus je „nedílnou součástí dějin evropské kultury“, jak se domnívá například izraelský historik Zeev Sternhell, nebo zda je založen na „opojení destrukcí“, jak napsala Hannah Arendtová, a tudíž vůbec na tradice Západu nenavazuje.

V 90. letech 20. století se v sociálních vědách prosadila tendence za fašismus označovat ty ideologie, které spojují revoluční, aktivistickou politiku s mýtem záchrany a obnovy rasy či národa. Například oxfordský politolog Roger Griffin fašismus definoval jako

skutečně revoluční, nadtřídní formu antiliberálního, (...) antikonzervativního nacionalismu. Jako takový je ideologií hluboce propojenou s modernizací a modernitou, ideologií, která přijala velké množství podob, aby se přizpůsobila specifickému historickému a národnímu kontextu, v němž se objevila, a čerpala ze široké škály kulturních a intelektuálních směrů, levicových i pravicových, protimoderních i promoderních, aby se artikulovala jako soustava idejí, hesel a doktrín. V meziválečném období se projevila především v podobě elitou vedené ,ozbrojené strany‘, jež se – většinou neúspěšně – pokoušela vytvořit populistické masové hnutí pomocí liturgického stylu politiky a radikálního programu, slibujícího přemoci hrozbu mezinárodního socialismu, ukončit degeneraci postihující národ ovládaný liberalismem a uskutečnit radikální obnovu národního sociálního, politického a kulturního života v rámci toho, co si běžně představovala jako počínající novou éru západní civilizace. Ústředním mobilizačním mýtem fašismu, ovlivňujícím jeho ideologii, propagandu, politický styl i činy, je vize bezprostředně nastávajícího znovuzrození upadajícího národa.

Podobně definice, ke které dospěl americký historik Robert Paxton, zní: Fašismus je

způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi.

Paxton pak doplňuje seznam idejí či emocí, „mobilizačních vášní“, jež fašisty motivují. Fašisté podle něho cítí, že

• je zde drtivá krize, neřešitelná tradičním způsobem;
• povinnosti vůči skupině, k níž člověk patří, jsou nadřazeny všemu ostatnímu;
• tato skupina je obětí, což ospravedlňuje jakýkoli postup proti jejím nepřátelům;
• skupinu ohrožuje individualistický liberalismus, třídní konflikty i vliv cizáků;
• skupinu je nutno více sjednotit, třeba i násilím;
• situace vyžaduje, aby se moci ujali přirození vůdcové (mužského pohlaví) v čele s národním vůdcem, ztělesňujícím historický úděl skupiny;
• vůdcovy instinkty jsou nadřazeny nad abstraktním rozumem;
• je správné nasadit ve prospěch skupiny vůli a násilí;
• vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem, má právo rozhodovat na základě kritérií zdatnosti skupiny v darwinistickém boji o přežití zdatnějších.

Italský spisovatel a filozof Umberto Eco popsal charakteristické znaky fašismu, mezi které podle něj patří:

• kult tradice, odmítání modernity (a s tím i myšlenek osvícenství),
• kult akce pro akci samou,
• považování nesouhlasu za zradu,
• strach z odlišnosti,
• využívání individuální nebo společenské frustrace,
• vybudování společenské identity kolem těch nejobecnějších vlastností (např. rodná země; často je taková identita postavena na negativním vymezení proti ostatním; objevuje se posedlost spiknutím, třeba i mezinárodním),
• podpora pocitů méněcennosti kvůli (domnělému nebo skutečnému) bohatství nepřátel,
• podřízení života boji (pacifismus znamená spolčení se s nepřítelem),
• lidové elitářství (každý člen skupiny patří k nejlepším lidem na světě),
• považování hrdinství za normu,
• machismus,
• nepřiznání individuálních práv jednotlivcům a vykonávání práva jen skrze skupinu (a vůdce jako interpreta vůle této skupiny, i kvůli odmítání parlamentarismu),
• používání zjednodušeného jazyka.

Slova jako fašismus a fašista se však mohou vyskytnout i jako pouhá hanlivá označení. Časté to je zejména v rámci sovětské a ruské propagandy; Alexandr Solženicyn uvádí, že „nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizující nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zveřejňovat.“

Kořeny

Fašismus jako celek byl velmi nečekanou inovací, v jednotlivostech však navazoval na řadu dřívějších myšlenek a politických hnutí.

Houston Stewart Chamberlain

Osvícenský ideál pokrokové, rovnostářské, rozumné společnosti už v 19. století z různých důvodů kritizovala řada myslitelů. Třebaže mnozí z nich fašismus odmítali nebo jím byli dokonce pronásledováni, fašisté si osvojili některé jejich myšlenky a argumenty. Byli to například hlasatel „nadčlověka“ Friedrich Nietzsche, teoretik psychologie davu Gustave Le Bon, objevitelé skryté iracionality lidského myšlení Henri Bergson a Sigmund Freud, zakladatel teorie elit popírající možnost rovnosti v politice Vilfredo Pareto a další sociologové či filosofové poukazující na hrozby moderní společnosti jako Gaetano Mosca, Robert Michels, Ferdinand Tönnies či Oswald Spengler. Metafory fašisté čerpali i z oblasti přírodních věd. Vedle Darwinem inspirovaných myšlenek – sociálního darwinismu a Galtonovy eugeniky – to byly objevy mikrobiologie a genetiky, které fašistům umožnily označovat své nepřátele za dědičně nemocné či přenášeče chorob a byly použity i při zdůvodnění nacistického programu euthanasie rasovou hygienou.

Evropský nacionalismus se v zásadě vyvinul v 18. a 19. století, kdy lidé přestávali považovat za samozřejmý zdroj státnosti a autority Boha a šlechtu a v důsledku demokratizace a modernizace hledali původ moci v lidu. Sdílený jazyk, kultura a tradice v jejich očích vytvářely „společenství osudu“, s nímž se mohli identifikovat a které se stalo klíčovou veličinou politiky. Moderní vědecký rasismus a antisemitismus, který chtěl doposud intuitivní či nábožensky odůvodňované předsudky povýšit na vědu, vznikl kolem poloviny 19. století. Arthur de Gobineau tehdy vydal Esej o nerovnosti lidských ras, v němž obhajoval přednost bílé „árijské“ rasy nad ostatními a kritizoval míšení ras. Na Gobineaua navazovala řada dalších autorů, například v Německu působící Houston Stewart Chamberlain, který navíc vyzvedl Germány jako prý nejlepší „árijce“, schopné ochránit civilizaci před zhoubným působením Židů a dalších údajně méněcenných ras. Tyto a podobné pseudobiologické a pseudohistorické teorie se pak staly pevnou součástí zejména nacistické ideologie.

Radikální nacionalistická a často i rasistická hnutí vznikla v Evropě a Spojených státech již na konci 19. století. Například ve Francii od roku 1898 působilo hnutí Action française, vedené Charlesem Maurrasem, přes svůj reakční charakter někdy považované dokonce za první fašistickou organizaci vůbec. V rakouské monarchii Hitlerova mládí, kde národnostní vášně jitřily třenice mezi Čechy a Němci, agitovali nacionalisté jako pangermánský antisemita Georg von Schönerer. V Německu antisemitskou kartou hrál pastor Adolf Stöcker, ve Francii se od roku 1911 skupina zvaná Cercle Proudhon snažila „sjednotit nacionalisty a levicové antidemokraty“ a rasistický Ku-klux-klan v USA vznikl již roku 1865.

Německý fašismus sám sebe označil slovy „nacionální socialismus“ (termín ovšem poprvé použil již francouzský nacionalista Maurice Barrès roku 1896), a toto označení lze použít i na fašismus italský. Svým programem, politickými metodami i složením svých podporovatelů fašismus skutečně navazoval jak na některá levicová, socialistická hnutí raného 20. století, tak především na dobové nacionalistické a rasistické ideje.

Programovou návaznost fašismu na levici lze spatřovat jak v útocích na velkokapitalistické „plutokraty“ (jež ovšem v praxi zpravidla zůstaly na papíře), tak v požadavcích na zlepšení pracovních podmínek dělníků a jejich účasti na rozhodování, obvykle v rámci korporativisticky utvářeného státu. Ještě významnější vazba spočívá v převzetí aktivistického, revolučního pojetí politiky, jež sami komunisté zdědili od radikálů francouzské revoluce. Již před první světovou válkou se v Itálii sorelističtí levicoví anarchosyndikalisté jako Paolo Orano a Arturo Labriola sešli s pravicovými nacionalisty typu Enrica Corradiniho například na stránkách týdeníku La lupa, založeného roku 1910 Oranem, a shodli se na potřebě války. Fašistický a komunistický model vládnutí rovněž vykazují značnou podobnost, jak ukázala již Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu – jde o totalitní státy, tedy silně ideologizované autoritativní státy jedné strany snažící se ovládnout všechny aspekty života. S výjimkou necelých dvou let platnosti paktu Ribbentrop–Molotov (1939–1941) však přes jistou podobnost názorů a metod bylo mezi fašisty a levicí ostré vzájemné nepřátelství.

Počátky

První světová válka (1914–1918) nepřinesla jen obrovské utrpení, hmotné strádání a politický rozvrat. V očích mnoha současníků také podryla víru v dosud převládající ideologie, konzervatismus, liberalismus i socialismus, které nedokázaly válečným hrůzám předejít, a naopak vybičovala vlastenectví a posílila víru v organizační a mocenské schopnosti státu, v potřebu vůdcovství a podřízení se, v idealismus a bojové ctnosti. To připravilo živnou půdu pro hnutí fašistického typu, která vznikala po celé Evropě a často se opírala o demobilizované vojáky.

Počátky fašismu v Itálii

Když v srpnu 1914 vypukly boje, Benito Mussolini, šéfredaktor Avanti!, novin Italské socialistické strany, zprvu v souladu s linií strany válku odmítal. Zanedlouho se však přidal ke skupině levicových nacionalistů, zvané Fasci Rivoluzionari d'Azione Internazionalista (česky Revoluční svaz internacionální akce), podněcující vstup Itálie do války v naději, že se podaří vysvobodit Italy žijící pod cizí nadvládou. Ztratil členství ve straně a stal se nepřítelem socialismu. Na schůzi v Miláně byl vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: „Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi.“ Pokračoval však vlastní cestou. Po válce, v níž byl zraněn, pak Mussolini pokračoval v agitaci a 23. března 1919 v Miláně v čele asi stovky bývalých elitních vojáků (arditi), nacionalistických syndikalistů a protiměšťáckých intelektuálů futuristů vyhlásil „válku socialismu ... neboť se protiví nacionalismu“ a ustavil organizaci Fasci di combattimento (česky přibližně „Bojová bratrstva“), budoucí fašistickou stranu Partito Nazionale Fascista, PNF. Slovo fasci, italsky „svazky“, jež dalo fašismu název, zdůrazňuje solidaritu spolubojovníků a odkazuje také na starořímský odznak moci zvaný fasces, svazky jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, jež liktoři v průvodu nosili před vysokými úředníky. Za účasti vůdčího ducha futuristů, básníka Marinettiho, fašisté již 15. dubna přepadli kanceláře socialistických novin Avanti! a zničili jejich zařízení; jejich první násilná akce přinesla čtyři mrtvé a 39 zraněných.

Gabriele d'Annunzio v uniformě, dobová pohlednice

Ve volbách 16. listopadu 1919 ovšem fašisté zcela propadli a neúspěchem skončil i dobrodružný pokus jiné skupiny italských nacionalistů, vedených básníkem Gabrielem d'Annunziem, zmocnit se sporného území Rijeky. Vyhlásili zde 8. září 1920 samostatný stát, nikým neuznanou Carnarskou republiku, která brzy nato skončila po útoku italského námořnictva. Pozdější fašismus se ovšem mohl inspirovat teatrálním politickým stylem „commandanteho“ d'Annunzia i Carnarskou ústavou čili Ústavou Fiume, prvním ústavním dokumentem fašistického typu, jejímiž spoluautory byli d'Annunzio a Alceste De Ambris.

Raný program fašistického hnutí byl ovlivněn socialismem. Požadoval půdu pro rolníky, zastoupení dělníků ve vedení podniků, progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků atd. Při smiřování socialismu a nacionalismu převzal fašismus učení Enrika Corradiniho, dle kterého byla Itálie vykořisťována předními evropskými mocnostmi a byla „proletářským národem“. Její boj proti bohatým národům byl stejně naléhavý jako boj dělníků proti kapitalistům.

Na druhou stranu Mussolini podpořil zabírání některých továren a v roce 1920 se pokusil přesvědčit dělníky, aby ho uznali jako svého vůdce. V roce 1921 navrhl koalici s levicí, což se neuskutečnilo a sjezd fašistické strany přijal dle Mussoliniho rozhodně antisocialistický program.

Přes počáteční neúspěch na sebe začali Mussoliniho fašisté rychle strhávat pozornost. Jejich nová taktika, squadrismus, spočívala ve vysílání násilnických komand, squadre d'azione, zvaných černokošiláči, terorizujících domnělé nepřátele Itálie, zprvu především Slovince žijící v okolí Terstu a socialisty. K oblíbeným teroristickým metodám squadristů patřilo donutit protivníka vypít velkou dávku ricinového oleje a oholit mu půlku kníru. Oblíbené bylo u fašistů i stávkokazectví, které jim přineslo uznání mnoha Italů. Útoky na socialisty si fašisté získali podporu statkářů, kteří v nelehké hospodářské situaci čelili silným levicovým odborům, a to Mussolinimu umožnilo zapustit kořeny na severoitalské politické scéně. Zároveň se jeho hnutí rychle posouvalo politicky doprava, opustilo počáteční programový pacifismus i požadavky znárodnění a již roku 1921 se díky koaliční dohodě s premiérem Giolittim Mussolini v čele 35 poslanců PNF ocitl v italském parlamentu.

Počátky nacismu v Německu

V poraženém a politicky i ekonomicky rozvráceném Německu po roce 1918 bujela radikální hnutí všeho druhu, komunisté vedli regionální vzpoury, proti kterým zasahovaly bojůvky nacionalistických válečných veteránů zvané Freikorps, a hospodářská situace zůstávala dlouho po válce neutěšená. Jednou z mnoha nových nacionalistických straniček byla mnichovská Německá dělnická strana (DAP), již založil zámečník Anton Drexler. Do ní byl v září 1919 armádní rozvědkou nasazen kaprál Adolf Hitler, před válkou nedostudovaný zneuznaný umělec, nyní vyznamenaný frontový veterán. Řečnické schopnosti mu umožnily rychle převzít vedení strany a s pomocí sympatizujících členů místní honorace i armádních důstojníků, jako byl Ernst Röhm, také rozšířit řady sympatizantů. 24. února 1920 na dvoutisícovém shromáždění v Hofbräuhausu stranu přejmenoval na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (zkráceně NSDAP či nacisté) a dal jí program o 25 bodech v duchu nacionalismu, antisemitismu a antikapitalismu. Sám Hitler program příliš vážně nebral, prosadil však jeho neměnnost, aby zabránil vnitrostranickým diskusím. Program z roku 1920 byl socialistický a obsahoval zrušení bezpracných příjmů, konfiskaci válečných zisků, znárodnění monopolů, rozdělení zisků z monopolů, rozsáhlou podporu ve stáří, znárodnění obchodních domů, konfiskaci půdy pro veřejné účely bez náhrady, zrušení úroků za pozemkové půjčky, podporu nadaných dětí chudých rodičů, povinné cvičení a sport atp. Od tradičních forem socialismu odlišoval národní socialismus vypjatý nacionalismus. Dle Hitlera „V rudé [na nacistické vlajce] vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka.“

Stranická orlice, znak NSDAP

Strana založila ozbrojené složky Sturmabteilung (SA), jejichž aktivita se podobala italským squadristům, a v prosinci 1920 zakoupila noviny Völkischer Beobachter jako svou oficiální tribunu. Ve straně se prosadil vůdcovský princip, Hitler jako vůdce (Führer) měl neomezenou pravomoc. Strana rostla a roku 1923 již měla 55 tisíc členů. Špatně připravený pokus o puč v Mnichově 8. listopadu 1923 však selhal, Hitler byl uvězněn a strana dočasně zakázána.

Proces s pučisty, konaný v roce 1924, dal Hitlerovi alespoň možnost se zviditelnit v celostátním tisku. Ve vězení, do něhož byl odsouzen na pět let, z nichž kvůli vlivu svých přívrženců odpykal jen asi 9 měsíců, pak napsal první část základního ideologického díla nacismu, knihy Můj boj (Mein Kampf). Ideový profil strany vedle Hitlera tehdy určovali lidé jako autor knihy Mýtus dvacátého století a šéfredaktor Beobachteru Alfred Rosenberg, fanatický antisemita Julius Streicher s vlastním časopisem Der Stürmer a levicověji orientovaný vůdce propagandy